1. Pronájem hudebních nástrojů žákům základních uměleckých škol

2. Poskytování osobních údajů žáků škol zdravotnickému zařízení pro účely povinného očkování

3. Účelová vázanost finančních prostředků poskytovaných jako příspěvek na provoz z rozpočtu obce jí zřizované škole a porušení rozpočtové kázně

4. K úpravě doplňkové činnosti škol zřizovaných obcemi a kraji a k uplatnění zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání

5. Rozsah neinvestičních výdajů za žáka plnícího povinnou školní docházku podle § 14 odst. 3 zákona č. 564/1990 Sb., o státní správě a samosprávě ve školství, hrazených obcí, ve které má žák trvalý pobyt

6. Informace k části šesté nového zákona o zaměstnanosti

7. Nárok na náhradní termín maturitní zkoušky

8. Právní moc rozhodnutí ředitele střední školy o vyloučení žáka ze studia

       Vyhláška č. 292/1991 Sb., o základních uměleckých školách, ve znění platném do 9. dubna 2004, opravňovala v § 13 základní uměleckou školu půjčit žákovi hudební nástroj. Tato konstrukce však nebyla v souladu s pojetím institutu půjčky, jejímž předmětem mohou být podle § 657 občanského zákoníku pouze věci druhově určené, zejména peníze. Vyhláškou č. 155/2004 Sb., kterou se mění vyhláška o základních uměleckých školách, byl s účinností od 9. dubna 2004 změněn způsob poskytování hudebních nástrojů základní uměleckou školou žákům. Nová úprava je založena na pronájmu (§ 663 a násl. občanského zákoníku), jehož předmětem mohou být pouze věci určené jednotlivě, a který proto danému účelu vyhovuje lépe.
        
       Právní úprava pronájmu hudebních nástrojů je odlišná pro ZUŠ zřizované obcemi a kraji a pro ZUŠ soukromé a církevní.
        

Ř Obecní a krajské základní umělecké školy

       Základní umělecké školy zřizované obcemi nebo kraji mohou pronajímat nástroje, které mají ve svém vlastnictví (zpravidla půjde o nástroje získané darem nebo v rámci doplňkové činnosti), a nástroje ve vlastnictví zřizovatele, jež jako příspěvkové organizace spravují coby svěřený majetek.

Ř Soukromé a církevní základní umělecké školy

Ř Úprava po 1. lednu 2005

       Ustanovení § 52 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů stanoví povinnost zařízení pro výchovu a vzdělávání (těmito zařízeními se v souladu s § 7 odst. 1 tohoto zákona rozumí základní a střední školy, předškolní a školská zařízení zařazená do sítě předškolních zařízení, škol a školských zařízení, s výjimkou školní knihovny a pedagogicko-psychologické poradny, a dále zařízení sociálně výchovné činnosti a zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc) poskytnout orgánu ochrany veřejného zdraví na jeho žádost údaje o očkování dětí nebo mladistvých, kteří do zařízení pro výchovu a vzdělávání docházejí, pokud mu je zákonný zástupce dítěte nebo mladistvého na základě žádosti sdělil.
       Orgány ochrany veřejného zdraví (§ 78) jsou obecně Ministerstvo zdravotnictví, krajské hygienické stanice, Ministerstvo obrany a Ministerstvo vnitra. Pouze těmto orgánům a pouze na jejich žádost jsou školy a školská zařízení povinny údaje o očkování dětí nebo mladistvých poskytnout, přičemž údajem o očkování je pouze sdělení, zda a proti čemu dítě nebo žák očkován byl, či nikoliv.
       Škola nebo školské zařízení údaj poskytne samozřejmě pouze tehdy, pokud má tento údaj k dispozici (v souladu s § 50 a 52 tohoto zákona musí mít údaje o očkování dítěte k dispozici pouze mateřské školy a školská zařízení pro výkon ústavní výchovy, ochranné výchovy a preventivně výchovné péče).

Ř Příspěvek na provoz

       Příspěvkem na provoz se rozumí prostředky určené na financování neinvestičních výdajů příspěvkové organizace. V praxi pak vyvstávají otázky, zda obec může škole, kterou zřizuje, přikázat čerpání přiděleného příspěvku na určité výdaje, a to zvláště tehdy, má-li škola pochybnost, zda jde o výdaje investiční nebo neinvestiční. Pochybnosti mohou nejčastěji vznikat v případech různých stavebních činností (například výměna oken).

Ř Rozlišení stavebních činností jako investičních a neinvestičních výdajů

A. Má-li dojít k rozšíření vybavenosti nebo použitelnosti majetku, půjde o tzv. modernizaci. Pokud by cílem byla změna účelu nebo technických parametrů majetku, bude se jednat o rekonstrukci. Modernizace i rekonstrukce jsou technickým zhodnocením majetku a hradí se z investičních výdajů.

B. Pokud je účelem uvedení věci do předchozího nebo provozuschopného stavu odstraněním fyzického opotřebení nebo poškození věci, jde o opravu. Soustavná činnost za účelem zpomalování opotřebení, předcházení závadám, popřípadě jejich odstranění, se označuje jako údržba. V případě opravy a údržby jde o pouhou regeneraci majetku – nemění se tedy jeho pořizovací cena a z hlediska právního nemůže dojít k vytvoření nové věci. Proto oprava ani údržba nejsou technickým zhodnocením majetku a hradí se z neinvestičních výdajů.

Ř Obecně k účelovému a časovému vymezení prostředků a porušení rozpočtové kázně

       V § 19 odst. 3 zákona č. 250/2000 Sb. se územnímu samosprávnému celku umožňuje „stanovit účel použití těch prostředků, jimiž dotuje činnost jiných osob anebo na ni přispívá“. Zákon tedy výslovně opravňuje zřizovatele školy uložit škole jako příspěvkové organizaci čerpat prostředky poskytnuté z rozpočtu zřizovatele na určitý účel. Zároveň může zřizovatel v souladu s § 18 odst. 5 vázat prostředky časově, a případně také požadovat podle § 20 odst. 2 a 3 navrácení poskytnutých prostředků , pokud příspěvková organizace neuskuteční v kalendářním roce účel, na který byly poskytnuty. Nepožaduje-li jejich navrácení, převádějí se nevyužité prostředky do následujícího kalendářního roku a je zachována jejich účelovost (§ 20 odst. 1).

       Podle § 22 zákona č. 250/2000 Sb. je porušením rozpočtové kázně „každé neoprávněné použití nebo zadržení peněžních prostředků patřících či svěřených územnímu samosprávnému celku.“ Neoprávněným použitím se rozumí použití na jiný účel, než na který byly poskytnuty, nebo porušení podmínek, za nichž byly poskytnuty. Zadržením peněžních prostředků se rozumí porušení povinnosti vrátit prostředky poskytovateli.

1. použití vymezených prostředků na jiný účel,
2. nesplnění povinnosti prostředky vrátit, pokud nebude akce uskutečněna a pokud se nepřevádějí do následujícího roku,
3. nevrácení nevyužité části prostředků, pokud nebudou prostředky použity na určenou akci v plné výši a pokud se nepřevádí do následujícího roku.

Ř Případy, kdy obec přikázala čerpat prostředky z příspěvku na provoz na investici

       K otázce, zda škola musí dodržet také účelové určení prostředků na stavební činnost, která je investicí, ačkoliv jsou účelově vymezeny v rozpisovém dopise v rámci příspěvku na provoz, lze uvést následující.
        
       Povaha poskytnutých prostředků je v souladu se zákonem č. 250/2000 Sb. dána zásadně účelem, na který jsou poskytnuty. Účelem je samozřejmě i určení příspěvku na provoz, a je proto otázka, zda v daném případě převáží toto určení nebo bližší určení na stavební činnost investiční povahy, které je s prvně uvedeným účelem v rozporu.
        
       Podle našeho názoru, přikáže-li obec škole čerpat vymezený objem prostředků poskytnutých v rámci příspěvku na provoz na investici, nepůjde v tomto rozsahu již o příspěvek na provoz, ale o dotaci poskytnutou na danou investiční akci. Prvotní označení těchto prostředků jako příspěvku na provoz je tudíž nesprávné, na povahu prostředků nemá vliv a škola je povinna je použít na vymezenou investici.

       4. K úpravě doplňkové činnosti škol zřizovaných obcemi a kraji a k uplatnění zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání
 

Ř Doplňková činnost příspěvkových organizací územních samosprávných celků

       Na doplňkovou činnost škol se vztahuje také § 21 zákona č. 564/1990 Sb., o státní správě a samosprávě ve školství, ačkoliv používá termínu „hospodářská činnost“. Ustanovení bylo obsaženo již v původním znění předpisu a prováděla je vyhláška č. 34/1992 Sb., o hospodářské činnosti předškolních zařízení, škol a školských zařízení. Tato úprava byla překonána vydáním zákona č. 250/2000 Sb. a zákona č. 218/2000 Sb., které vymezily doplňkovou (resp. „jinou“) činnost obecně pro všechny příspěvkové organizace. Proto byla také vyhláška č. 34/1992 Sb. zrušena vyhláškou č. 238/2003 Sb., aniž by byla nahrazena jiným podzákonným předpisem.

Ř Použití předpisů o živnostenském podnikání na doplňkovou činnost školy

Ř Změny v právní úpravě doplňkové činnosti po 1. lednu 2005

     Za žáka, který plní povinnou školní docházku ve škole zřízené jinou obcí (dále jen „dojíždějící žák“), je obec, v níž má žák trvalý pobyt, povinna uhradit neinvestiční výdaje (dále jen „NIV“) obci, která je zřizovatelem školy, v souladu s § 14 odst. 3, 5 a 6 zákona č. 564/1990 Sb., o státní správě a samosprávě ve školství (k případům, v nichž se ustanovení § 14 odst. 3 po novele zákonem č. 181/2003 Sb. uplatní, srov. Právní výklady č. 2/2004).

Ř NIV hrazené státem

     Prostředky hrazené ze státního rozpočtu školám a školským zařízením zřizovaným obcemi přiděluje Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (dále jen „ministerstvo“) krajským úřadům podle § 12 odst. 5 písm. f). Krajské úřady tyto prostředky poskytují příjemcům, tzn. jednotlivým školám a školským zařízením v souladu s § 8 odst. 3.
      
     Rozsah prostředků hrazených tímto způsobem ze státního rozpočtu školám a školským zařízením zřizovaným obcemi vymezuje § 8 v odstavci 2 jako

        „finanční prostředky na platy a náhrady platů, popřípadě mzdy a náhrady mezd, na odměny za pracovní pohotovost, odměny za práci vykonávanou na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr a odstupné, na náklady na zvláštním způsobem stanovené odvody do sociálních a zdravotních fondů a ostatní náklady vyplývající z pracovněprávních vztahů, na nezbytné zvýšení nákladů spojených s výukou dětí zdravotně postižených, na výdaje na učební pomůcky a dále na výdaje na učebnice a školní potřeby, pokud se žákům poskytují bezplatně, a rovněž výdaje na další vzdělávání pedagogických pracovníků a služby, které souvisejí s rozvojem škol a kvalitou vzdělávání“.

Ř NIV hrazené zřizovatelem

     Zřizovatel školy (v případě dojíždějících žáků obec) je povinen hradit výdaje v rozsahu vymezeném v § 14 odst. 9, totiž investiční výdaje a některé NIV. Z NIV zřizovatel samozřejmě není povinen hradit ty náklady, jejichž úhradu ukládá zákon státu (viz výše citovaný výčet § 8 odst. 2).

     Výslovně je třeba připomenout, že zřizovatel školy je povinen hradit také ty neinvestiční výdaje, které vyplývají z nižšího průměrného počtu žáků ve třídě základní školy, pokud byla této škole povolena výjimka ve smyslu § 6 odst. 3 a 5 zákona č. 29/1984 Sb., o soustavě základních škol, středních škol a vyšších odborných škol (školský zákon).

Ř NIV hrazené obcí, ve které má žák trvalý pobyt

- údržbu a opravy,
- materiální výdaje,
- služby a výdaje nevýrobní povahy,
- mzdové prostředky a ostatní výplaty fyzickým osobám

neposkytované krajským úřadem připadající na jednoho žáka školy.
      
     Výraz „neposkytované krajským úřadem“ v § 14 odst. 3 lze podle našeho názoru vykládat tak, že se vztahuje na NIV v daném případě krajským úřadem skutečně neposkytované, nikoliv na výdaje, které není povinen hradit stát podle § 14 odst. 9. Bude-li tedy obec, která školu zřídila, přispívat v souladu s § 14 odst. 9 také na NIV jinak hrazené státem, bude obec, v níž má žák trvalý pobyt, povinna hradit i tyto její výdaje.
      
     Nutno ještě připomenout, že uvedený rozsah platí, pouze pokud se obce nedohodnou jinak. V konkrétní situaci je proto nezbytné porovnat jej s případnou dohodou, kterou obce mohou, avšak nemusí uzavřít.
      
     Při řešení otázky, které konkrétní výdaje je povinna hradit obec, v níž má žák trvalý pobyt, je proto potřeba především odlišit neinvestiční výdaje od investičních a dále se zabývat pouze NIV. Poté je potřeba z množiny NIV uvedené v § 14 odst. 3 odečíst výdaje hrazené ze státního rozpočtu a skutečně přidělované krajským úřadem podle § 8 odst. 2 (viz bod 2). Zbylé NIV jsou NIV na dojíždějícího žáka, které je obec povinna uhradit obci – zřizovateli v rozsahu připadajícím na jednoho žáka školy.
 

     Rozlišení, zda konkrétní NIV jsou poskytovány krajským úřadem ze státního rozpočtu nebo spadají do NIV hrazených obcí, může působit výkladové potíže, a proto vydalo ministerstvo spolu s Ministerstvem financí společný výklad týkající se některých problematických otázek. Výklad byl vydán v roce 1996 pod č. j. 19 062/96-40 a uveřejněn ve Věstníku MŠMT ČR v čísle 1/1997. Ačkoliv byl výklad posléze zrušen, lze jej nadále použít pro informační účely, neboť v něm uvedená klasifikace je ve většině případů stále aktuální.
      
     V návrhu nového školského zákona, jenž má nabýt účinnosti od 1. ledna 2005, se rovněž s hrazením NIV za dojíždějícího žáka počítá, přičemž rozsah podle současných předpisů by neměl doznat zásadních změn.
      

       6. Informace k části šesté nového zákona o zaměstnanosti
        
        
          Dnem 1. října 2004 nabyly účinnosti dva důležité zákony, a to zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, a zákon č. 436/2004 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o zaměstnanosti. Podle těchto zákonů je práce dětí ve věku do 15 let a dětí starších 15 let do skončení povinné školní docházky zakázána. Tento zákaz je upraven ve druhém ze zmiňovaných zákonů - v novele zákoníku práce ( konkrétně § 11 odst. 2 zákoníku práce, ve znění zákona č. 436/2004 Sb.). Děti budou moci vykonávat práci až po získání pracovněprávní způsobilosti jen v pracovněprávním vztahu.
          Jako výjimka z uvedeného zákazu je v zákoníku práce stanoveno, že dítě ve věku do 15 let nebo dítě starší 15 let do doby skončení povinné školní docházky bude moci vykonávat jen činnost uměleckou, kulturní, sportovní a reklamní (zákon tyto činnosti označuje souhrnným pojmem „činnost dítěte“), a to pouze je-li tato činnost přiměřená jeho věku, není pro něj nebezpečná, nebrání jeho vzdělávání nebo docházce do školy a účasti na výukových programech, nepoškozuje jeho zdravotní, tělesný, duševní, morální nebo společenský rozvoj a jen na základě jednotlivého povolení vydaného pro určité dítě a určitou činnost úřadem práce. O tomto povolení bude úřad práce vydávat rozhodnutí, a to na základě písemné žádosti osoby odpovědné za výchovu dítěte. Zákon dále upravuje postup zúčastněných stran (subjektu, pro něhož bude činnost dítěte vykonávána, a dítěte - zákonného zástupce) při rozhodování o vydání povolení k výkonu činnosti.
Za činnost dítěte, pro kterou je vždy nutné povolení, se považuje činnost
a) umělecká a kulturní – vytváření autorských děl nebo provádění uměleckých výkonů podle zvláštního právního předpisu (zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů) a provádění úkonů zejména v oblasti hudební, pěvecké a taneční,
b) reklamní - provádění úkonů v reklamě a propagaci výrobků, služeb nebo jiných objektů a předmětů a činnost v modelingu,
c) sportovní - provádění výkonů na veřejnosti.

          Pokud tedy budou děti, které jinak mají podle nového znění zákoníku práce jakékoliv práce zakázány, vykonávat některou z činností spadajících do aktivit vyjmenovaných výše, nepůjde o zakázanou práci a nepůjde ani o „činnost dítěte“, pro kterou by bylo třeba povolení.
        
        
        

       7. Nárok na náhradní termín maturitní zkoušky

Ustanovení § 25 odst. 8 vyhlášky č. 442/1991 Sb., o ukončování studia ve středních školách a učilištích, ve znění pozdějších předpisů, stanoví, že žák, který se nedostaví ke konání maturitní zkoušky pro vážné důvody, je povinen omluvit se předsedovi zkušební komise nejpozději do tří dnů ode dne konání zkoušky. V případě, že zkušební komise uzná omluvu žáka, má žák právo na stanovení náhradního termínu této zkoušky. Z uvedeného lze podle našeho názoru důkazem opaku dovodit, že v jiném případě (pokud se žák vůbec neomluví či jeho omluva není uznána) nemá žák nárok na stanovení náhradního termínu zkoušky a tento termín se posuzuje jako neúspěšný. Tento závěr je podle názoru MŠMT jediný možný a objektivní, neboť v opačném případě by byli neoprávněně zvýhodněni žáci, kteří se bez omluvy nedostaví ke zkoušce před žáky, kteří se k jejímu konání dostaví a vykonají ji neúspěšně (tento výklad by v praxi mohl vést k tomu, že žáci, kteří si nejsou jisti svými znalostmi, se bez dalšího k maturitní zkoušce nedostaví, přičemž za tuto neomluvenou nepřítomnost nebudou nijak postiženi).

          Ustanovení § 25 odst. 7 citované vyhlášky stanoví, že žák může konat maturitní zkoušku nejpozději do dvou let od doby, kdy měl ukončit řádně studium, a to i v případech, jestliže se posuzuje, jako by studia zanechal.
Z ustanovení § 8 odst. 2 a 3 citované vyhlášky pak vyplývá, že studium ve střední škole se řádně ukončuje maturitní zkouškou konanou nejdříve ve druhém úplném týdnu v květnu a nejpozději do 20. června školního roku, ve kterém žák úspěšně ukončil čtvrtý ročník střední školy.
          To znamená, že dvouleté období pro vykonání maturitní zkoušky uplyne 20. června dva roky poté, co měl žák maturitní zkoušku poprvé konat. Za termín rozhodný pro uplynutí dvou let je nutné počítat nejzazší termín pro konání maturitní zkoušky stanovený platnými právními předpisy, nikoliv konkrétní termín stanovený ředitelem dané střední školy, neboť ten nezaručuje stejné postavení pro všechny žáky.

          Po marném uplynutí této dvouleté lhůty ztrácí žák na konání maturitní zkoušky nárok.
           

       8. Právní moc rozhodnutí ředitele střední školy o vyloučení žáka ze studia

        Rozhodování ředitele střední školy zřizované státem, krajem nebo obcí o vyloučení žáka ze studia podle § 3 odst. 2 písm. h) zákona č. 564/1990 Sb., o státní správě a samosprávě ve školství, ve znění pozdějších předpisů, je v souladu s § 22 uvedeného zákona správním řízením, na které se v plném rozsahu vztahuje zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů.

Jednou ze základních zásad správního řízení je jeho dvouinstančnost zakotvená v § 53 a násl. správního řádu. Z uvedených ustanovení vyplývá, že každý účastník řízení (žák školy) má právo podat proti rozhodnutí správního orgánu (ředitele střední školy) odvolání, tedy má právo domáhat se nápravy rozhodnutí, o němž se domnívá, že jím byl dotčen ve svých právech nebo právem chráněných zájmech, pokud zákon nestanoví jinak. Zákon v případě správního rozhodování ředitele školy možnost podání odvolání nevylučuje, právo na podání odvolání je tedy i v případě řízení o vyloučení ze studia účastníkovi řízení zaručeno v plném rozsahu.

Jedním z prvků správního řízení, který úzce souvisí s jeho dvouinstančností, je institut právní moci správního rozhodnutí. Pravomocné rozhodnutí je rozhodnutí, které již nelze napadnout řádným opravným prostředkem (odvoláním), které je tedy konečné, účinné a závazné pro účastníky řízení (i pravomocná rozhodnutí mohou být sice napadena mimořádnými opravnými prostředky či podrobena soudnímu přezkumu, ovšem pouze z důvodů výslovně zákonem stanovených a pouhé podání žádosti (žaloby) o takový přezkum nemá vliv na právní moc napadaného rozhodnutí). V praxi nabývá správní rozhodnutí právní moci marným uplynutím lhůty pro podání odvolání, vzdáním se odvolání, jeho zpětvzetím nebo rozhodnutím odvolacího orgánu o potvrzení či změně prvoinstančního rozhodnutí.

Rozhodnutí správního orgánu, které dosud nenabylo právní moci (tedy dosud nenastal jeden z výše uvedených případů), sice právně existuje, bylo vydáno, ale dosud není právně účinné, tedy nevyvolává žádné právní důsledky (fakticky „jako by vůbec nebylo“). (Pouze ve výjimečných případech lze odkladný účinek podaného odvolání vůči nepravomocnému rozhodnutí vyloučit - viz § 55 správního řádu, takovým případem však vyloučení ze studia není.) Z uvedeného vyplývá, že dokud nenabude správní rozhodnutí právní moci, zachovávají se účastníkům správního řízení veškerá práva a povinnosti, která jim příslušela před jeho vydáním.

       To v případě rozhodnutí o vyloučení žáka ze studia ve střední škole znamená, že dokud nenabude rozhodnutí právní moci, je tento žák stále žákem školy se všemi právy a povinnosti z toho vyplývajícími (docházka do školy, výhody spojené s postavením žáka střední školy pro účely sociálního, zdravotního či důchodového pojištění, popřípadě ukončení klasifikace apod.).

       Z tohoto důvodu není možné v rozhodnutí o vyloučení žáka ze studia ve střední škole uvádět datum, ke kterému je žák vyloučen, pokud by se jednalo o datum, které předchází právní moci rozhodnutí (např. nelze v rozhodnutí vydaném dne 15. září stanovit, že žák se vylučuje dnem 15. září). V takovém případě by se jednalo o závažnou vadu rozhodnutí, která by musela být zhojena krajským úřadem v rámci odvolacího řízení.

       Lze tedy doporučit, aby ředitelé škol v rozhodnutí o vyloučení žáka ze studia vůbec neuváděli konkrétní datum, ke kterému bude žák vyloučen.

       Vzhledem k tomu, že v praxi docházelo v této věci k problémům, návrh nového školského zákona stanoví výše uvedené již výslovně, a to v § 31 odst. 4 („Žák nebo student přestává být žákem nebo studentem školy nebo školského zařízení dnem následujícím po dni nabytí právní moci rozhodnutí o vyloučení, nestanoví-li toto rozhodnutí den pozdější“).