2. K podmíněnému vyloučení a vyloučení žáka plnícího povinnou školní docházku ze studia
 
          V souladu s § 34 odst. 3 a 4 zákona č. 29/1984 Sb., o soustavě základních škol, středních škol a vyšších odborných škol (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů, trvá povinná školní docházka devět let a žáci ji splní ukončením období školního vyučování školního roku, v němž dovrší poslední rok povinné školní docházky. To znamená, že žáci mají povinnost (a zároveň také právo) po devět školních roků docházet do školy, ve které plní povinnou školní docházku.

          Povinnou školní docházku lze v souladu s platnými právními předpisy plnit především v základní škole, ale také v osmiletém či šestiletém gymnáziu a v osmileté konzervatoři v oboru tanec, zvláštní škole a škole pomocné.

          Ustanovení § 20 zákona č.564/1990 Sb., o státní správě a samosprávě ve školství, ve znění pozdějších předpisů, stanoví, že podmíněně vyloučit nebo vyloučit žáka, který závažně porušil školní řád, ze studia, lze až po splnění povinné školní docházky.

       To znamená, že po dobu plnění povinné školní docházky nelze žáka ze školy podmíněně vyloučit ani vyloučit, bez ohledu na to, jaký druh školy (z výše uvedených) žák navštěvuje či jaké důvody by ředitele školy k takovému kroku vedly.

          Výše uvedené se vztahuje na jakékoliv jednostranné rozhodnutí či opatření ředitele školy, kterou žák navštěvuje, přestože by nebylo výslovně označeno jako rozhodnutí o vyloučení ze studia (v praxi se lze setkat především s jednostranným rozhodnutím ředitele víceletého gymnázia o „přeřazení“ žáka zpět na základní školu nebo o jeho „zanechání studia“).

          Žák, který plní povinnou školní docházku, tak tedy může přestat být žákem dané školy pouze na žádost jeho zákonného zástupce nebo s jeho výslovným souhlasem (např. § 3 odst. 6 vyhlášky č. 291/1991 Sb., o základní škole, § 4 odst. 2 a 3 vyhlášky č. 354/1991 Sb., o středních školách, § 7 odst. 1 vyhlášky č. 127/1997 Sb., o speciálních školách a speciálních mateřských školách), případně na základě rozhodnutí soudu, kterým se dítěti nařizuje ústavní výchova či ochranná výchova, pokud není právně či věcně možné, aby se dítě dále vzdělávalo ve své původní škole.

Výše uvedené se v plném rozsahu vztahuje na všechny školy bez rozdílu zřizovatele (tedy i na školy soukromé a církevní). Tím není dotčeno právo soukromé školy domáhat se soudní cestou svého smluvního nároku v případě neuhrazení školného ze strany zákonného zástupce žáka.

3. K maturitní zkoušce z volitelných předmětů v gymnáziu
           
          Vyhláška č. 442/1991 Sb., o ukončování studia ve středních školách a učilištích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“), v § 10 odst. 5 říká, že „volitelnými předměty maturitní zkoušky (v gymnáziu) jsou další předměty podle příslušného zaměření studijního oboru zařazené v učebním plánu povinných a volitelných předmětů, pokud jejich celková hodinová dotace činí nejméně 4 hodiny s výjimkou cizích jazyků (§ 25 odst. 4). Z latiny, která se pro účely této vyhlášky nepovažuje za cizí jazyk, může žák konat maturitní zkoušku, pokud její celková hodinová dotace v učebních plánech činila nejméně 6 hodin, přičemž se mohou sčítat počty hodin předmětu povinného s počtem hodin předmětu volitelného nebo nepovinného. Žák může skládat maturitní zkoušku celkem pouze ze dvou cizích jazyků; tělesná výchova se zařazuje mezi volitelné maturitní předměty pouze ve sportovních školách a v zaměření studijního oboru na tělesnou výchovu. Volitelné předměty určí ředitel školy.“

          Ze znění tohoto ustanovení podle našeho názoru vyplývá, že ředitel školy může jako volitelné určit pouze ty předměty, které jsou zařazené v příslušném učebním plánu a současně splňují další podmínky stanovené touto vyhláškou, tedy zejména minimální hodinové dotace. Proto je nepochybné, že předměty tyto podmínky nesplňující ředitel školy za volitelné určit nemůže.

          Dále máme za to, že vzhledem k formulaci poslední věty tohoto ustanovení a dále ke znění § 25 odst. 1 věty druhé vyhlášky je v pravomoci ředitele školy neurčit za volitelné předměty maturitní zkoušky i takové předměty, které podmínky stanovené v § 10 odst. 5 splňují. Při stanovování volitelných předmětů by však měl ředitel školy přihlížet nejen k profilaci školy, ale také k zájmu žáků. Informaci o tom, z jakých předmětů se v daném oboru vzdělání maturuje, by měli žáci obdržet co nejdříve – nejlépe při zahájení studia, aby věděli, za jakých konkrétních podmínek budou studovat a ukončovat studium.

          Jelikož vyhláška nehovoří o možnosti udělovat výjimky, domníváme se, že žák nemůže konat maturitní zkoušku z předmětu, který nebyl ředitelem školy obecně určen za volitelný pro žáky daného oboru či zaměření. Takovéto výjimky by navíc mohly být pociťovány jako nespravedlivé vůči ostatním žákům.

          V případě zvláštního zájmu některého žáka o maturitní zkoušku z předmětu, který za volitelný určen nebyl, dává vyhláška v § 25 odst. 3 možnost konat dobrovolnou maturitní zkoušku z dalšího vyučovacího předmětu. Ze znění tohoto odstavce vyplývá, že pro volbu předmětu, ze kterého bude tato dobrovolná maturitní zkouška konána, již nejsou závazné ani podmínky podle § 10 odst. 5 ani seznam volitelných předmětů určených ředitelem školy, nýbrž postačí souhlas ředitele školy a fakt, že dotyčný vyučovací předmět je zařazen v učebním plánu příslušného studijního oboru. Proto může jít např. i o třetí cizí jazyk, tělesnou výchovu apod. Je však potřebné zdůraznit, že jde o nadstandardní možnost, tento předmět je brán pouze jako doplňkový k předmětům povinným a povinně volitelným a známka z této zkoušky se do celkového hodnocení maturitní zkoušky nezapočítává.

4. K opakované maturitní zkoušce
 
          Žák konal maturitní zkoušku v řádném termínu školního roku, ve kterém úspěšně ukončil poslední ročník studia. Při ní byl klasifikován stupněm 5 - nedostatečný ze dvou předmětů. Podle § 21 odst. 2 vyhlášky č. 442/1991 Sb., o ukončování studia ve středních školách a učilištích proto opakoval v příštím roce celou maturitní zkoušku. Při ní rovněž neprospěl, jelikož byl klasifikován z jednoho předmětu stupněm 5 - nedostatečný. Má právo konat opravnou zkoušku z tohoto jednoho předmětu podle ustanovení § 21 odst. 1 vyhlášky č. 442/1991 Sb.?
           
Ustanovení § 21 odst. 5 vyhlášky č. 442/1991 Sb. stanoví, že celou maturitní zkoušku může žák opakovat pouze jednou. Žádné ustanovení nic takového nestanoví pro případ konání opravné zkoušky z jednoho předmětu po neúspěchu při opakované celé maturitní zkoušce podle § 21 odst. 2. Z toho vyplývá, že žák je oprávněn v souladu s ustanovením § 21 odst. 1 vyhlášky č. 442/1991 Sb. konat opravnou zkoušku z předmětu, ze kterého neuspěl při opakované maturitní zkoušce.

Pokud žák neuspěje ani u této opravné zkoušky, není již v souladu s ustanoveními § 21 odst. 2 a § 21 odst. 5 vyhlášky č. 442/1991 Sb. oprávněn opakovat celou maturitní zkoušku.

          V souvislosti s tím upozorňujeme na ustanovení § 25 odst. 7 vyhlášky č. 442/1991 Sb., podle kterého žák může konat maturitní zkoušku nejpozději do dvou let od doby, kdy měl studium řádně ukončit.

          Organizační podrobnosti o přestupu žáka z jedné střední školy na jinou střední školu a o změně oboru jsou pak obsaženy v § 4 vyhlášky č. 354/1991 Sb., o středních školách, ve znění pozdějších předpisů.

        Pokud jde o zákonnou kompetenci ředitele střední školy rozhodovat o přestupu žáka, tato je v současné době výslovně založena v § 3 odst. 2 písm. e) zákona č. 564/1990 Sb., o státní správě a samosprávě ve školství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“), neboť z hlediska rozhodování ředitele dané střední školy nejde v případě přestupu žáka o nic jiného, než o rozhodování o přijetí žáka ke studiu v dané střední škole. Kompetence rozhodovat o změně oboru je stanovena v § 3 odst. 2 písm. l) zákona. V obou případech jde tedy v souladu s § 22 zákona o rozhodování, na které se v případě ředitelů středních škol zřizovaných státem, krajem nebo obcí vztahuje správní řád.

Do 27. 7. 1995 bylo v § 3 odst. 2 zákona písmeno h), které výslovně přiznávalo řediteli střední školy pravomoc rozhodovat o přestupu na jinou školu. Změnu oboru ředitel střední školy pouze povoloval podle § 3 odst. 3 a na toto povolení se správní řád nevztahoval. Zákonem č. 139/1995 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon České národní rady č. 564/1990 Sb., o státní správě a samosprávě ve školství, ve znění zákona č. 190/1993 Sb. a zákona č. 256/1994 Sb., bylo v § 3 odst. 2 zákona písmeno h) zrušeno, neboť bylo nadbytečné a částečně i zavádějící, protože jak již bylo uvedeno výše, fakticky ředitel školy, na kterou žák chce přestoupit, nerozhoduje o přestupu, nýbrž o jeho přijetí. Rovněž byl zrušen § 3 odst. 3 obsahující pravomoc ředitele školy povolovat změnu oboru a tato pravomoc byla přesunuta do § 3 odst. 2 jako nové písmeno l), které tuto pravomoc výslovně označuje za rozhodování a zařazuje ho do režimu správního řádu.

          Je pravdou, že vyhláška č. 354/1991 Sb. do terminologického souladu s touto novelu uvedena nebyla a stále v platném znění hovoří o povolování změny oboru, a nikoli o rozhodování o žádosti žáka ke změně studijního nebo učebního oboru. To však nic nemění na skutečnosti vyplývající z výše uvedeného, tedy že v obou případech půjde o správní řízení.

          Odpověď na otázku, podle kterého prováděcího předpisu se bude v případě rozhodování o přijetí ke studiu do vyššího ročníku střední školy či při přestupu žáka z jiné střední školy postupovat, závisí vždy na okolnostech daného případu.

          Pokud půjde o typický přestup mezi dvěma školami, tedy případ, kdy žák studující jednu střední školu chce přestoupit do druhé střední školy, použije se úprava přestupu do jiné školy ve vyhlášce č. 354/1991 Sb. V případech, kdy nepůjde o přestup, ale o situaci, kdy se standardním způsobem uchází o přijetí do vyššího ročníku střední školy uchazeč, který v dané době nestuduje jinou střední školu, protože již toto studium z jakéhokoliv důvodu ukončil, se však musí postupovat podle § 6 vyhlášky č. 10/1997 Sb., o přijímání žáků a dalších uchazečů ke studiu ve středních školách zřizovaných státem, ve znění pozdějších předpisů, tedy podle ustanovení upravujícího přijímání do vyšších ročníků (na soukromé a církevní školy se tento předpis nevztahuje, pravidla přijímání do vyššího ročníku si určí samostatně).

6. Dozor nad žáky střední školy v době volna mezi konáním praktického vyučování a konáním teoretického vyučování ve škole

V souladu s § 206 zákoníku práce se ustanovení zákoníku práce o odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnanci a o odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli vztahují obdobně také na žáky středních škol.

Tuto odpovědnost pak specifikuje § 27 nařízení vlády č. 108/1994 Sb., kterým se provádí zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. V souladu s § 27 odst. 4 tohoto nařízení vlády odpovídá příslušná škola za škodu způsobenou svým žákům, pokud ke škodě došlo při teoretickém vyučování a praktickém vyučování ve škole nebo v přímé souvislosti s ním. Pokud ke škodě došlo při praktickém vyučování u jiné právnické osoby nebo fyzické osoby nebo v přímé souvislosti s ním, odpovídá pak tato osoba, u níž se vyučování uskutečňovalo.

V souladu s § 14 vyhlášky č.354/1991 Sb., o středních školách, ve znění pozdějších předpisů, jsou součástí teoretického vyučování také přestávky mezi dvěma vyučovacími hodinami. Uvedené sice není výslovně stanoveno, pokud jde o praktické vyučování a odbornou praxi, z povahy věci lze ovšem odvodit, že přímou souvislost s tímto vyučováním má i přestávka mezi teoretickým a praktickým vyučováním.

           To znamená, že odpovědnost školy za škodu způsobenou žákovi trvá i po dobu přestávek mezi dvěma vyučovacími hodinami. Stejně tak tato odpovědnost trvá i při přesunech žáků mezi budovami školy, do zařízení školního stravování apod., neboť v těchto případech se jedná o činnost, která má přímou souvislost s vyučováním.

          S výše uvedeným koresponduje i článek 14 Pracovního řádu pro zaměstnance škol a školských zařízení č.j. 14 269/2001-26 (který je závazný pro zaměstnance škol a školských zařízení zřizovaných státem, krajem nebo obcí), podle kterého je škola povinna zajistit dozor nad žáky před zahájením vyučování, o přestávkách mezi dvěma vyučovacími hodinami, v zařízeních školního stravování, při přesunech mezi budovami školy a do zařízení školního stravování apod. O způsobu zajištění náležitého dozoru rozhoduje ředitel školy. Vychází z konkrétních podmínek a přihlíží zejména k vykonávané činnosti, věku žáků a jejich rozumové vyspělosti, dopravním a jiným rizikům.

          Tato odpovědnost má povahu odpovědnosti objektivní, tedy bez ohledu na zavinění školy, a nelze ji přenést na zákonné zástupce nezletilých žáků ani na zletilé žáky, a to ani na základě jejich výslovného prohlášení.
           
          Ovšem v případě, že mezi praktickým vyučování uskutečňovaným u jiné právnické osoby či fyzické osoby a teoretickým vyučování ve škole je např. dvouhodinové volno (což je v praxi vcelku obvyklé), nelze podle našeho názoru toto volno již považovat za přestávku mezi dvěma vyučovacími hodinami.
           Z tohoto důvodu v takovém případě nenese škola odpovědnost za případnou škodu, která vznikne žákovi mimo vyučování a mimo pobyt ve škole v době zmíněného dvouhodinového volna po skončení individuálního praktického vyučování u jiných právnických či fyzických osob do začátku teoretického vyučování ve škole (tuto dobu mohou žáci využívat pro sebe různým způsobem, např. odjíždějí zpět domů, chodí na oběd, na nákup apod.).

7. K rozhodnutí o příspěvku na úhradu péče poskytované dětem ve školských zařízeních pro výkon ústavní a ochranné výchovy

          Zákon č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů, ve svém § 27 stanoví povinnost osob odpovědných za výchovu a dětí s vlastními pravidelnými příjmy přispívat příspěvkem na úhradu péče poskytované dětem v zařízeních.

          Ustanovení § 27 zároveň stanoví i konkrétní výši příspěvku v jednotlivých případech, a to podle věku dítěte. V § 30 je výslovně řečeno, že příspěvek náleží zařízení od prvního dne pobytu dítěte v zařízení. Dále jsou zde stanoveny podmínky krácení, popřípadě prominutí placení tohoto příspěvku.

          Rozhodnutí ředitele zařízení, kterým se stanoví výše příspěvku na úhradu péče, nabude z podstaty věci právní moci vždy později než prvního dne pobytu dítěte v zařízení, a tak by mohl vzniknout dojem, že působí retroaktivně. Jelikož však zákon přesně stanoví výši příspěvku pro jednotlivé případy a eventuality (§ 27 až § 29), má toto rozhodnutí deklaratorní charakter a pouze z úřední moci tuto výši potvrzuje, pochopitelně s tím, že tato výše příspěvku je dána v souladu s § 30 odst. 1 od prvního dne pobytu dítěte v zařízení.

          Částku určenou v rozhodnutí je osoba odpovědná za výchovu, popřípadě dítě s vlastními pravidelnými příjmy uhradit ve prospěch zařízení vždy do 15. dne kalendářního měsíce. Do 15. dne následujícího měsíce zařízení provede podle § 30 odst. 5 vyúčtování tohoto příspěvku, a v případě, že v daném měsíci nastala některá ze skutečností, která má na skutečnou výši příspěvku vliv (§ 30 odst. 1, 2 a 3), vzniklý přeplatek povinnému vrátí, případně ho použije k započtení na příspěvky na další měsíce. Příspěvek bude povinným zpravidla poprvé hrazen až po právní moci rozhodnutí o jeho výši, v tom případě se samozřejmě na termín určený v § 30 odst. 1 nebere ohled, ale není v žádném případě vyloučeno, aby příspěvek byl dobrovolně hrazen ještě před vydáním rozhodnutí, jelikož jeho výše i ostatní podmínky jsou dány zákonem.

          Jenom pro úplnost uvádíme, že správní řád stanoví pro vydání rozhodnutí lhůty, které by měly být i v tomto případě dodrženy. Domníváme se, že povaha rozhodnutí o výši příspěvku dovoluje, aby mohlo být v naprosté většině případu rozhodnuto v běžné lhůtě 30 dnů od zahájení správního řízení. Správní řád dává správnímu orgánu k dispozici účinné prostředky, které mu mají napomoci tyto lhůty dodržet, např. prostřednictvím stanovení lhůty pro provedení úkonu.

          Správní řád v § 18 upřesňuje okamžik, kdy je správní řízení zahájeno. Stane se tak v den, kdy podání účastníka řízení došlo správnímu orgánu příslušnému ve věci rozhodnout, nebo v den, kdy tento orgán učinil vůči účastníku řízení první úkon. Jelikož v případě rozhodnutí o výši příspěvku půjde vždy o řízení zahájené z podnětu správního orgánu (tj. ředitele zařízení), je toto řízení zahájeno až učiněním prvního úkonu vůči účastníku řízení. Dokud takový úkon učiněn není, není zahájeno ani toto správní řízení. Tímto prvním úkonem je ve většině případů oznámení ředitele zařízení o zahájení správního řízení. S písemným vyrozuměním o zahájení řízení může samozřejmě ředitel zařízení spojit i další úkon v řízení, například zároveň zaslat předvolání k ústnímu jednání či výzvu k předložení podkladů nezbytných pro další řízení apod.

           Konečně lze říci, že zákon č. 109/2002 Sb. nestanoví žádnou lhůtu, do kdy musí být řízení o výši příspěvku ze strany ředitele zařízení zahájeno. Jistě je však v zájmu právní jistoty všech zúčastněných, aby rozhodnutí bylo vydáno co nejdříve po přijetí dítěte do zařízení.

8. Hrazení nákladů převozu dítěte zadrženého na útěku Policií ČR zpět do zařízení
 

        Policie České republiky podle § 2 odst. 1 písm. o) zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, „zadržuje svěřence s nařízenou ústavní nebo uloženou ochrannou výchovou, kteří jsou na útěku, a spolupůsobí při jejich vyhledávání“. Ačkoli již delší dobu panují neshody ohledně konkretizace obsahu tohoto úkolu Policie ČR, v praxi Policie ČR ve většině případů spolupůsobí při navrácení dětí zpět do zařízení, není však povinna dítě vlastními prostředky dopravit do zařízení. Proto by ve všech případech, kdy je to s ohledem na okolnosti možné, měl převoz svěřence zajistit ústav sám.

          Pokud tento postup není v konkrétním případě ze závažných důvodů možný, postupuje Policie ČR zpravidla tak, že dítě předá do nejbližšího diagnostického ústavu, přičemž je zákonnou povinností diagnostického ústavu (§ 6 odst. 1 zákona č. 109/2002 Sb.) poskytnout tomuto dítěti péči, a to po dobu nezbytně nutnou. Diagnostický ústav zároveň vyrozumí o této skutečnosti zařízení, z něhož dítě uteklo, které je povinno si dítě do 3 dnů vyzvednout (§ 6 odst. 2 zákona č. 109/2002 Sb.). Je však nutné říci, že z žádného předpisu nevyplývá pro Policii ČR povinnost dítě do diagnostického ústavu dopravovat. Pokud se přesto rozhodne dítě do diagnostického ústavu dovézt a vzniknou jí s tím nějaké náklady, musí jí být uhrazeny.

          V souladu s ustanovením § 20 odst. 2 písm. c) zákona č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů, má dítě povinnost hradit ze svých příjmů náklady spojené s přepravou do zařízení, které neoprávněně opustilo.

          Tuto povinnost má však dítě vůči zařízení, ve kterém je umístěno, nikoli vůči třetím osobám. To vyplývá ze skutečnosti, že ustanovení § 20 – 25 zákona č. 109/2002 Sb. upravují vzájemná práva a povinnosti mezi zařízeními a dětmi v nich umístěnými. Pokud tedy náklady na převoz svěřence zpět do zařízení vzniknou třetí osobě (v tomto případě Policii ČR), má primárně vůči ní povinnost tyto náklady uhradit zařízení, ve kterém je dítě umístěno. To potom bude částku vymáhat následně na svěřenci, a to jako náhradu škody vzniklé zařízení zaviněním tohoto svěřence.

        K povinnosti Policie ČR uvedené náklady po příslušném zařízení vymáhat, lze říci toto. Zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, upravuje v § 31- § 37 nakládání s pohledávkami a ostatními majetkovými hodnotami státu. Podle § 35 tohoto zákona lze od vymáhání pohledávky státu jednostranně upustit pouze v taxativně stanovených případech. Organizační složky státu, popřípadě státní příspěvkové organizace, mezi které patří i Policie ČR, mají povinnost pohledávky státu řádně vymáhat.

        V případě, že dítě bylo převezeno zpět do zařízení Policií ČR, nelze použít ani ustanovení § 66 odst. 1 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), podle kterého si organizační složky státu v působnosti jednoho správce kapitoly při plnění svého předmětu činnosti navzájem neposkytují peněžitá plnění. Policie ČR totiž spadá do působnosti kapitoly Ministerstva vnitra, zatímco zařízení zřizovaná Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy do působnosti kapitoly tohoto resortu.

        Pro úplnost dodáváme, že pohledávka je jedním ze základních pojmů závazkového práva, resp. závazkových právních vztahů. Pohledávkou se rozumí subjektivní oprávnění jednoho subjektu (věřitele) závazkového právního vztahu požadovat od druhého subjektu tohoto právního vztahu nějaké plnění, v tomto případě zaplacení nákladů převozu svěřence zpět do zařízení, které Policii ČR vznikly. Policie ČR však není oprávněna požadovat úhradu nákladů přepravy přímo na svěřenci. Takové oprávnění má podle zákona č. 109/2002 Sb. pouze zařízení, ale až následně, tedy poté, co samo náklady přepravy Policii ČR uhradilo.

        Takovou povinnost má zařízení i ve vztahu k dalším třetím osobám, kterým by případně vznikly náklady v důsledku převozu svěřence do zařízení.

9. K otázce poskytnutí zvýšení dotace soukromé škole podle zákona č. 306/1999 Sb.
 
        Lze soukromé škole, která je déle než 2 roky zařazena v síti škol, předškolních a školských zařízení, přiznat zvýšení dotace na nově zařazený studijní nebo učební obor?
           
          Poskytování dotací soukromým školám, předškolním a školským zařízením upravuje zákon č. 306/1999 Sb., o poskytování dotací soukromým školám, předškolním a školským zařízením, ve znění pozdějších předpisů.
          Ustanovení § 5 odst. 4 zákona č. 306/1999 Sb. stanoví pro přiznání zvýšení dotace soukromé škole na nový studijní/učební obor (pro uzavření smlouvy o zvýšení dotace), dvě podmínky, a to

1. zařazení konkrétního studijního/učebního oboru pro příslušnou školu v síti škol, předškolních zařízení a školských zařízení (dále jen „síť“) alespoň po dobu 1 školního roku,
2. poskytování výchovy a vzdělávání v souladu s tímto zařazením v síti, a to rovněž alespoň po dobu 1 školního roku.

10. K otázce odstoupení od smlouvy uzavřené podle zákona č. 306/1999 Sb.
 

       Lze odstoupit od smlouvy o zvýšení dotace uzavřené podle zákona č. 306/1999 Sb. mezi soukromou školou a krajským úřadem v přenesené působnosti?
 
      Podle § 48 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, může účastník smlouvy od ní odstoupit jen, jestliže je to zákonem stanoveno nebo účastníky dohodnuto. Odstoupením od smlouvy se smlouva od počátku ruší, není-li právním předpisem nebo účastníky smlouvy dohodnuto jinak.

      Ze zákona č. 306/1999 Sb., o poskytování dotací soukromým školám, předškolním a školským zařízením, ve znění pozdějších předpisů, vyplývá, že dotace v základní výši nebo zvýšení dotace je ze státního rozpočtu poskytována soukromým školám, předškolním a školským zařízením (dále jen „škola“) zařazeným v síti škol, předškolních a školských zařízení, a to na základě smluv uzavřených s krajským úřadem v přenesené působnosti. Podmínky pro uzavření těchto smluv i pro odstoupení od nich jsou stanoveny citovaným zákonem. Případné odstoupení od smlouvy se bude řídit ustanoveními smlouvy, které však musí být s tímto zákonem v souladu.

      Zákon č. 306/1999 Sb. stanoví následující případy, ve kterých lze od smlouvy o poskytnutí dotace odstoupit:

- jestliže Česká školní inspekce nebo jiný kontrolní orgán zjistí v průběhu školního roku v činnosti soukromé školy vážné nedostatky, může krajský úřad odstoupit od smlouvy, nedojde-li k jiné dohodě (viz § 6 odst. 4 zákona č. 306/1999 Sb.).

- pokud soukromá škola nedoloží vynaložení zisku na výdaje na výchovu a vzdělávání, běžný provoz, popřípadě u speciálních škol a zařízení i na rehabilitaci, potvrzené oprávněnou osobou (auditorem), a to nejpozději do 10. srpna následujícího kalendářního roku, může krajský úřad odstoupit od smlouvy o zvýšení dotace; poskytnutá zvýšená dotace v tomto případě podléhá ustanovení zvláštního předpisu o neoprávněném použití prostředků státního rozpočtu (viz § 6 odst. 5 zákona č. 306/1999 Sb. a § 44 odst. 1 písm. a) zákona č. 218/2000 Sb., rozpočtových pravidel,ve znění pozdějších předpisů).

      Dále je nutné upozornit na to, že od smlouvy o poskytnutí dotace (základní i jejího zvýšení) je však možné odstoupit pouze za předpokladu, že tato smlouva je nejen platná, ale také ještě účinná, tzn. pokud na jejím základě ještě nebylo poskytnuto celé plnění.

Příklad :

      Byla -li smlouva o poskytnutí zvýšení dotace uzavřena na školní rok 2003/2004, může krajský úřad, nedoložila-li soukromá škola vynaložení zisku na výdaje na výchovu a vzdělávání, běžný provoz, popřípadě u speciálních škol a zařízení i na rehabilitaci potvrzené auditorem ve stanoveném termínu (do 10. srpna 2003), od této smlouvy odstoupit, neboť nebylo ještě plněno v celém rozsahu stanoveném smlouvou.

       Jaký počet žáků vykazuje soukromá škola, předškolní nebo školské zařízení ve statistickém výkonovém výkazu Škol (MŠMT) řady V, jestliže překročí nejvyšší povolený počet dětí, žáků nebo studentů stanovený rozhodnutím MŠMT nebo krajského úřadu o zařazení do sítě škol, předškolních a školských zařízení ?

          Přijetím většího počtu dětí, žáků nebo studentů nad nejvyšší povolený počet stanovený rozhodnutím MŠMT nebo krajského úřadu porušuje soukromá škola, předškolní nebo školské zařízení (dále jen „škola“) rozhodnutí o zařazení do sítě škol, předškolních a školských zařízení (dále jen „síť“). Údaj o „kapacitě“ školy sice není údajem, jehož vedení v síti je výslovně zákonem č. 564/1990 Sb. vyžadováno (viz § 13a odst. 3 zák. č. 564/1990 Sb.), ale z § 13a odst. 4 zákona č. 564/1990 Sb. je zřejmé, že tento údaj musí být uveden v rozhodnutí o zařazení nebo o změně v síti. Rozhodnutí o zařazení do sítě nebo o změně v síti obsahující údaj o povolené „kapacitě“ školy je tedy nutno s ohledem na výše uvedené ustanovení vždy dodržovat. O případnou změnu v nejvyšším povoleném počtu dětí, žáků nebo studentů musí zřizovatel nebo škola vždy požádat orgán státní správy ve smyslu § 13a odst. 4 zákona č. 564/1990 Sb.

          Překročením povolené „kapacity“ školy dojde nejen k porušení rozhodnutí o zařazení školy nebo o změně v síti, ale i k  porušení právních předpisů, tj. posledně citovaného zákonného ustanovení. Vzhledem k uvedenému je škola oprávněna přijmout žáky pouze do výše „kapacity“ školy povolené rozhodnutím MŠMT nebo krajského úřadu.

          Soukromé škole pak může být poskytnuta dotace pouze na skutečný počet dětí, žáků a studentů, ovšem nejvýše do počtu dětí, žáků a studentů uvedeného v rozhodnutí MŠMT nebo krajského úřadu, tj. na počet žáků přijatých v rámci povolené „kapacity“ soukromé školy. Na děti, žáky a studenty přijaté nad stanovenou „kapacitu“ školy, nelze poskytnout dotaci, což jednoznačně vyplývá z § 4 odst. 1 a 2 zák. č. 306/1999 Sb., o poskytování dotací soukromým školám, předškolním a školským zařízením, ve znění pozdějších předpisů.

          Při neplnění podmínek zařazení školy do sítě, tj. včetně povolené „kapacity“ školy, může být škola vyřazena ze sítě (viz § 13c odst.1 písm. c) zák. č. 564/1990 Sb.). Jestliže krajský úřad v přenesené působnosti při uzavírání smlouvy o poskytnutí dotace se soukromou školou zjistí, že škola neplní v tomto směru podmínky svého zařazení, měl by sdělit MŠMT, v jakém rozsahu a po jakou dobu škola povolenou kapacitu překročila. MŠMT pak předmětnou skutečnost z hlediska závažnosti nebo rozsahu porušení posoudí a rozhodne, zda správní řízení o vyřazení předmětné školy zahájí, či nikoliv.

          Dojde-li k opakovanému porušení rozhodnutí o zařazení do sítě (nebo právních předpisů), může být škola za takovéto porušení sankcionována na základě § 6 odst. 4 zák.č. 306/1999 Sb. tím, že krajský úřad v přenesené působnosti může odstoupit od smlouvy o poskytnutí dotace, nedojde-li k jiné dohodě.

          V této souvislosti je zapotřebí upozornit i na § 5 odst. 4 zák.č. 306/1999 Sb., podle něhož smlouvu o zvýšení dotace lze uzavřít, pokud před uzavřením smlouvy alespoň po dobu 1 školního roku byla škola zařazena do sítě a poskytovala výchovu a vzdělávání v souladu se svým zařazením do sítě. Pod pojmy „soulad se zařazením do sítě“ lze podřadit nejen soulad ve výchově a vzdělávání ve studijních/učebních oborech, ale také i soulad v tom směru, že počet přijatých žáků nepřesahuje „kapacitu“ školy uvedenou v posledním rozhodnutí MŠMT nebo krajského úřadu týkajícího se jejího zařazení nebo změny v síti.

          Pokud jde o vykazování žáků v případě překročení stanovené „kapacity“ školy, je nutno vždy ve výkazu Škol (MŠMT) řady V uvést skutečný počet dětí, žáků a studentů školy, neboť tento výkaz je nejen podkladem pro stanovení výše dotace, ale je také dokladem o skutečném počtu osob, kterým škola poskytuje výchovu a vzdělávání.

12. K otázce použití dotace poskytnuté soukromé škole podle zákona č. 306/1999 Sb. na penzijní připojištění zaměstnanců
 
Lze uhradit část nebo celý příspěvek za zaměstnance soukromé školy, který se účastní penzijního připojištění podle § 27 odst. 5 zákona č. 42/1994 Sb. z finančních prostředků dotace podle zákona č. 306/1999 Sb.?
           
          Dotace poskytovaná soukromé škole ve smyslu zákona č. 306/1999 Sb., o poskytování dotací soukromým školám, předškolním a školským zařízením, ve znění pozdějších předpisů, je přísně účelovým poskytnutím finančních prostředků státního rozpočtu.

          Tuto dotaci lze v souladu s § 1 zákona č. 306/1999 Sb. použít pouze na neinvestiční výdaje související s výchovou a vzděláváním a běžným provozem školy. Financování penzijního připojištění zaměstnavatelem (soukromou školou) ve prospěch zaměstnance nelze považovat za tento neinvestiční výdaj.

          Penzijní připojištění se zakládá písemnou smlouvou o penzijním připojištění mezi účastníkem, v tomto případě zaměstnancem soukromé školy a penzijním fondem. Účast na penzijním připojištění je dobrovolná (§ 2 a § 12 zákona č. 42/1994 Sb., o penzijním připojištění se státním příspěvkem a o změnách některých zákonů souvisejících s jeho zavedením, ve znění pozdějších předpisů). Při uzavření smlouvy o penzijním připojištění se ve prospěch účastníka ze státního rozpočtu poskytuje státní příspěvek ve smyslu § 28 odst. 1 zákona č. 42/1994 Sb.

          Pokud by se zaměstnavatel rozhodl hradit za účastníka penzijního připojištění penzijnímu fondu příspěvek nebo jeho část, platil by jej jako třetí osoba, pouze s jeho souhlasem a ze svých finančních prostředků. V případě soukromé školy by to bylo možné např. z vybraného školného.

          Vzhledem k výše uvedenému nelze finanční prostředky dotace státního rozpočtu poskytované soukromé škole na základě zákona č. 306/1999 Sb., použít k  financování příspěvků na penzijní připojištění zaměstnanců soukromých škol.