| 2006 č. j. 911/2006 právní výklady 1/2006 |
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy
legislativní a právní odbor
oddělení školské legislativy
Č.j. 911/2006-14V
Praze dne 31. ledna 2006
Obsah:
1.Vyřizování stížností po zrušení vyhlášky č. 150/1958 Ú.l., o vyřizování stížností, oznámení a podnětů pracujících
2. K zákonu č. 383/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony
3. Poskytování kapesného dětem a nezaopatřeným osobám, kterým se poskytuje plné přímé zaopatření, umístěným ve školských zařízeních pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy
4. Stanovení příspěvku na úhradu péče poskytované dětem a nezaopatřeným osobám umístěným ve školském zařízení pro výkon ústavní výchovy nebo ochranné výchovy v případě, kdy je rodič dítěte nebo nezaopatřené osoby ve výkonu trestu odnětí svobody
5. Rozhodování ředitele zařízení o právech a povinnostech v oblasti státní správy podle § 24 odst. 3 zákona č. 109/2002 Sb.
6. K rozhodnutí o výši příspěvku na úhradu péče poskytované dětem nebo nezaopatřeným osobám ve školských zařízeních pro výkon ústavní výchovy nebo ochranné výchovy podle § 27 až § 29 zákona č. 109/2002 Sb.
7. Hrazení nákladů převozu dítěte zadrženého na útěku Policií ČR zpět do zařízení
8. Psychická způsobilost jako podmínka pro výkon činnosti pedagogického pracovníka v zařízení pro výkon ústavní výchovy nebo ochranné výchovy a v zařízení pro preventivně výchovnou péči
9. Produktivní činnost žáka nebo studenta a odměna za produktivní činnost podle §122 odst. 1 zákona č. 561/2004 Sb.
10. Ke stanovení výsledného prospěchu zkoušky maturitní zkoušky
11. K poskytování součinnosti Českou školní inspekcí v rámci řízení o přezkoumání průběhu a výsledků závěrečné zkoušky, maturitní zkoušky a absolutoria krajským úřadem
12. Kontrolovaná osoba při kontrole průběhu a výsledku závěrečné zkoušky, maturitní zkoušky či absolutoria ze strany České školní inspekce
13. K náhradnímu termínu přijímacích zkoušek ke vzdělávání ve střední škole
14. K akreditaci vzdělávacích programů vyššího odborného vzdělávání a zápisu oborů vzdělání v rejstříku škol a školských zařízení
15. Mají zaměstnanci právnických osob vykonávajících činnost škol nebo školských zařízení, které nezřizuje stát, kraj, obec nebo svazek obcí nárok na úhradu nákladů spojených s poskytováním stravování?
16. Místní příslušnost krajského úřadu k uzavření smlouvy o poskytování dotace a zvýšení dotace ve smyslu § 3 odst. 3 a § 5 odst.1 zákona č. 306/1999 Sb.
17. Informace o změně podmínek pro udělování výjimek z počtů dětí, žáků a studentů podle § 23 odst. 3 zákona č. 561/2004 Sb.
18. K podmínkám pro přiznání zvýšení dotace právnickým osobám vykonávajícím činnost školského zařízení podle § 5 odst. 3 písm. b) zákona č. 306/1999 Sb.
1. Vyřizování stížností po zrušení vyhlášky č. 150/1958 Ú.l., o vyřizování stížností, oznámení a podnětů pracujících
Dne 1. ledna 2006 nabývá účinnosti nařízení vlády č. 370/2005 Sb., kterým se zrušuje vládní vyhláška č. 150/1958 Ú. l., o vyřizování stížností, oznámení a podnětů pracujících.
Ke stejnému dni pak nabývá účinnosti zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění zákona č. 413/2005 Sb. Ustanovením § 175 zákona č. 500/2004 Sb. se nově upravuje oblast vyřizování stížností, a to následujícím způsobem:
㤠175
Stížnosti
(1) Dotčené osoby mají právo obracet se na správní orgány se stížnostmi proti nevhodnému chování úředních osob nebo proti postupu správního orgánu, neposkytuje-li tento zákon jiný prostředek ochrany.
(2) Podání stížnosti nesmí být stěžovateli na újmu; odpovědnost za trestný čin nebo správní delikt není tímto ustanovením dotčena.
(3) Stížnost lze podat písemně nebo ústně; je-li podána ústně stížnost, kterou nelze ihned vyřídit, sepíše o ní správní orgán písemný záznam.
(4) Stížnost se podává u toho správního orgánu, který vede řízení. Tento správní orgán je povinen prošetřit skutečnosti ve stížnosti uvedené. Považuje-li to za vhodné, vyslechne stěžovatele, osoby, proti nimž stížnost směřuje, popřípadě další osoby, které mohou přispět k objasnění věci.
(5) Stížnost musí být vyřízena do 60 dnů ode dne jejího doručení správnímu orgánu příslušnému k jejímu vyřízení. O vyřízení stížnosti musí být stěžovatel v této lhůtě vyrozuměn. Stanovenou lhůtu lze překročit jen tehdy, nelze-li v jejím průběhu zajistit podklady potřebné pro vyřízení stížnosti.
(6) Byla-li stížnost shledána důvodnou nebo částečně důvodnou, je správní orgán povinen bezodkladně učinit nezbytná opatření k nápravě. O výsledku šetření a opatřeních přijatých k nápravě se učiní záznam do spisu; stěžovatel bude vyrozuměn jen tehdy, jestliže o to požádal.
(7) Má-li stěžovatel za to, že stížnost, kterou podal u příslušného správního orgánu, nebyla řádně vyřízena, může požádat nadřízený správní orgán, aby přešetřil způsob vyřízení stížnosti.“
- Zásadní odlišnosti od dosavadní právní úpravy
Zásadní rozdíl oproti dosavadní právní úpravě vyplývá zejména ze skutečnosti, že vyřizování stížností již nebude nadále upraveno samostatným právním předpisem, ale stává se součástí správního řádu. Z toho je nově třeba vycházet při vymezení oblasti, na kterou se budou stížnosti podané v souladu s § 175 zákona č. 500/2004 Sb. vztahovat.
Ustanovení § 1 zákona č. 500/2004 Sb. vymezující předmět úpravy stanoví, že tento zákon upravuje postup orgánů moci výkonné, orgánů územních samosprávných celků a jiných orgánů, právnických a fyzických osob, pokud vykonávají působnost v oblasti veřejné správy (dále jen „správní orgán“). Výše uvedené je tedy nutné chápat tak, že stížnosti podané v souladu s ustanovením § 175 zákona č. 500/2004 Sb. mohou směřovat pouze proti postupu správního orgánu při jeho činnosti v oblasti veřejné správy.
Pokud tedy budou stěžovatelem napadány skutečnosti mimo tuto oblast, není možné v souladu s ustanovením § 175 zákona č. 500/2004 Sb. postupovat.
V případě ředitele školy a školského zařízení zřizovaných státem, krajem, obcí nebo svazkem obcí vymezuje zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění zákona č. 383/2005 Sb., řadu rozhodování v oblasti výkonu státní správy. Zákon č. 561/2004 Sb. rovněž výslovně upravuje vztah těchto rozhodování ke správnímu řádu, a to v § 183 odst. 1 až 3.
Ředitelé škol a školských zařízení zřizovaných státem, krajem, obcí nebo svazkem obcí však nejsou orgánem státní správy, tudíž nelze říci, že jakékoliv jejich rozhodování týkající se práv a povinností fyzických osob je rozhodováním správním. Z tohoto důvodu zákon 561/2004 Sb. v § 165 odst. 2 taxativním způsobem vymezuje ta rozhodování ředitelů škol a školských zařízení zřizovaných státem, krajem, obcí nebo svazkem obcí, při kterých ředitel školy a školského zařízení státní správu vykonává, a které lze tedy označit za rozhodování správní.
Ředitelé škol a školských zařízení zřizovaných státem, krajem, obcí nebo svazkem obcí při rozhodování ve věcech stanovených v § 165 odst. 2 postupují v souladu s § 183 odst. 1 zákona č. 561/2004 Sb. v plném rozsahu podle správního řádu (pokud zákon č. 561/2004 Sb. výslovně nestanoví konkrétní odchylky).
Obdobně § 24 odst. 3 zákona č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, vymezuje ta rozhodování ředitelů uvedených zařízení (a to v tomto případě bez ohledu na zřizovatele), která jsou rozhodováním v oblasti státní správy, a na která se v souladu s § 36 zákona č. 109/2002 Sb. vztahuje v plném rozsahu správní řád.
Z pohledu § 1 zákona č. 500/2004 Sb. je tedy ředitel školy a školského zařízení „fyzickou osobou vykonávající působnost v oblasti veřejné správy“.
To znamená, že pouze stížnosti směřující proti postupu ředitele školy nebo školského zařízení při jeho rozhodování ve věcech stanovených v § 165 odst. 2 zákona č. 561/2004 Sb. a v § 24 odst. 3 zákona č. 109/2002 Sb. budou vyřizovány podle § 175 zákona č. 500/2004 Sb.
Jiné případy, ve kterých ředitelé škol a školských zařízení “rozhodují” (tedy případy neuvedené v § 165 odst. 2 zákona č. 561/2004 Sb. či v § 24 odst. 3 zákona č. 109/2002 Sb.), či rozhodování ředitelů škol a školských zařízení jiných zřizovatelů než je stát, kraj, obec nebo svazek obcí nejsou správním rozhodováním ani jiným postupem v oblasti veřejné správy a nevztahuje se na ně správní řád. V těchto případech tedy ani není možné podávat stížnost na postup ředitele školy nebo školského zařízení v souladu s ustanovením § 175 zákona č. 500/2004 Sb.
- Rozdíly v právní úpravě obsažené ve vyhlášce č. 150/1958 Ú. l. a ustanovením § 175 zákona č. 500/2004 Sb.
Zatímco v souladu s vládní vyhláškou č. 150/1958 Ú. l. prošetřovaly a vyřizovaly stížnosti v rámci své působnosti ministerstva, ostatní ústřední úřady a orgány (§ 1 odst. 4 vládní vyhlášky č. 150/1958 Ú. l.), nově se stížnost podává přímo u správního orgánu, který předmětné správní řízení vede (§ 175 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb.). Tento správní orgán je povinen prošetřit skutečnosti ve stížnosti uvedené.
Nadřízený správní orgán stížnost na žádost stěžovatele přešetří pouze v případě, že stěžovatel má námitky proti způsobu vyřízení své stížnosti (§ 175 odst. 7 zákona č. 500/2004 Sb.). Důvodem pro přezkoumání stížnosti nadřízeným správním orgánem tedy není nespokojenost stěžovatele s výsledkem šetření, ale pouze se způsobem vyřizování jeho stížnosti.
V souladu s § 183 odst. 3 zákona č. 561/2004 Sb. plní úkoly nadřízeného správního orgánu ředitelů škol a školských zařízení zřizovaných státem, krajem, obcí nebo svazkem obcí krajský úřad. Krajský úřad je tedy odvolacím orgánem v případě všech rozhodnutí uvedených v § 165 odst. 2 zákona č. 561/2004 Sb., a současně i orgánem, který v případě oprávněných námitek stěžovatele (tzn. námitek proti způsobu vyřízení jeho stížnosti) tuto stížnost přešetří.
V případě rozhodování ředitelů školských zařízení pro výkon ústavní výchovy či ochranné výchovy podle § 24 odst. 3 zákona č. 109/2002 Sb. je v souladu s § 36 odst. 2 krajský úřad také nadřízeným správním orgánem, a to ve vztahu k ředitelům dětských domovů, dětských domovů se školou a výchovných ústavů. V případě ředitelů diagnostických ústavů je tímto orgánem Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy.
Dále je třeba upozornit na rozdílnou právní úpravu délky lhůt pro vyřizování stížností. V souladu s ustanovením § 6 odst. 3 vládní vyhlášky č. 150/1958 Ú. l. musely být stížnosti vyřízeny (prošetřeny) do 10 dnů ode dne, kdy byly doručeny organizaci, která je měla vyřídit (prošetřit). Podle odstavce 5 pak stížnosti, které nebylo možné vyřídit (prošetřit) do 10 dnů ode dne jejich doručení organizaci, která je měla vyřídit (prošetřit), musely být vyřízeny (prošetřeny) nejdéle do 30 dnů ode dne, kdy byly doručeny této organizaci.
V souladu s ustanovením § 175 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb. došlo k prodloužení těchto lhůt a stížnost musí být vyřízena do 60 dnů ode dne jejího doručení správnímu orgánu příslušnému k jejímu vyřízení.
- Stížnosti podle § 174 odst. 4 zákona č. 561/2004 Sb.
V souladu s ustanovením § 174 odst. 4 zákona č. 561/2004 Sb. lze na základě stížností (podnětů či petic), které svým obsahem spadají do působnosti České školní inspekce podle § 174 odst. 2 písm. b) až e) zákona č. 561/2004 Sb., provádět inspekční činnost České školní inspekce. Z § 174 odst. 2 písm. b) až e) vyplývá, že Česká školní inspekce
b) zjišťuje a hodnotí podmínky, průběh a výsledky vzdělávání, a to podle příslušných školních vzdělávacích programů;
c) zjišťuje a hodnotí naplnění školního vzdělávacího programu a jeho soulad s právními předpisy a rámcovým vzdělávacím programem;
d) vykonává státní kontrolu dodržování právních předpisů, které se vztahují k poskytování vzdělávání a školských služeb;
e) vykonává veřejnosprávní kontrolu využívání finančních prostředků státního rozpočtu přidělovaných podle § 160 až 163).
V případě inspekční činnosti prováděné na základě výše uvedených stížností (podnětů a petic) prošetřuje Česká školní inspekce jednotlivá tvrzení uvedená ve stížnosti a výsledek šetření předává zřizovateli k dalšímu řízení. Zřizovatel informuje Českou školní inspekci o vyřízení stížnosti a o případných opatřeních přijatých k nápravě.
Tato zvláštní právní úprava obsažená v § 174 odst. 4 zákona č. 561/2004 Sb. není zrušením vládní vyhlášky č. 150/1958 Ú.l. a přijetím zákona č. 500/2004 Sb. dotčena a nadále se podle ní postupuje.
- Stížnosti podle zákoníku práce
Pokud stížnost směřuje proti skutečnostem, které jsou předmětem právní úpravy v oblasti pracovněprávních vztahů, je třeba vycházet z ustanovení § 25c odst. 7 zákoníku práce. V souladu s tímto ustanovením je zaměstnavatel povinen projednat se zaměstnancem nebo na jeho žádost se zástupci zaměstnanců stížnost zaměstnance na výkon práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů. Tím není dotčeno právo zaměstnance domáhat se svých práv u soudu.
Pro úplnost uvádíme, že § 24 odst. 1 zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, stanoví skutkovou podstatu správního deliktu spočívající v tom, že zaměstnavatel – právnická osoba neprojedná se zaměstnancem nebo na jeho žádost se zástupci zaměstnanců jeho stížnost na výkon práv a povinností vyplývajících z pracovněprávního vztahu. Za tento správní delikt je možné uložit pokutu až do výše 400 000 Kč (§ 24 odst. 2 zákona č. 251/2005 Sb.).
- Stížnosti podle zákona č. 109/2002 Sb.
V souladu s ustanovením § 20 odst. 1 písm. i) zákona č. 109/2002 Sb. má dítě (nezletilá osoba zpravidla ve věku od 3 do 18 let, případně zletilá osoba do 19 let) umístěné ve školském zařízení pro výkon ústavní výchovy nebo ochranné výchovy právo obracet se se žádostmi, stížnostmi a návrhy na ředitele a pedagogické pracovníky zařízení a požadovat, aby podání adresovaná příslušným státním orgánům, orgánům územní samosprávy a právnickým a fyzickým osobám, jsou-li pověřeny výkonem sociálně – právní ochrany, byla ze zařízení odeslána v následující pracovní den po jejich odevzdání pracovníkům zařízení, a to bez kontroly jejich obsahu.
- Závěr
Výše uvedené lze shrnout následovně
- pokud stížnost směřuje proti postupu ředitele školy nebo školského zařízení vystupujícímu jako správní orgán, tzn., pokud ředitel školy nebo školského zařízení rozhoduje o právech a povinnostech v oblasti státní správy, a to v případech taxativně vymezených ustanovením § 165 odst. 2 zákona č. 561/2004 Sb. a § 24 odst. 3 zákona č. 109/2002 Sb., je třeba předmětnou stížnost podávat řediteli školy nebo školského zařízení. Ten je pak povinen při jejím řešení postupovat v souladu s ustanovením § 175 zákona č. 500/2004 Sb.
- pokud se stížnost (podnět, petice) týká některé z oblastí, jejichž hodnocení a kontrola je v působnosti České školní inspekce v souladu s § 174 odst. 2 písm. b) až e) zákona č. 561/2004 Sb., je třeba tuto stížnost (podnět či petici) podávat zřizovateli, popřípadě přímo České školní inspekci. Ta pak bude při jejím řešení postupovat v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 561/2004 Sb. (§ 174 zákona č. 561/2004 Sb.), a vyhláškou č. 17/2005 Sb., o podrobnějších podmínkách organizace České školní inspekce a výkonu inspekční činnosti. Výsledek šetření předá zřizovateli k přijetí příslušných opatření.
- pokud je stížností napadána zaměstnancem právnické osoby vykonávající činnost školy nebo školského zařízení oblast pracovněprávních vztahů, je třeba tuto stížnost podat řediteli školy nebo školského zařízení jako statutárnímu orgánu zaměstnavatele, který je povinen ji se zaměstnancem projednat, a to v souladu s ustanovením § 25c odst. 7 zákoníku práce.
Toto stanovisko řeší pouze oblast stížností jako samostatného procesního institutu, naopak neřeší např. možnost podávání podnětů k provedení kontrol podle zvláštních právních předpisů (např. České školní inspekci, inspektorátům práce, finančním úřadům, orgánům ochrany veřejného zdraví apod.).
2. K zákonu č. 383/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony
Dne 1. října 2005 byla v částce 133 Sbírky zákonů vyhlášena pod číslem 383/2005 Sb. rozsáhlejší, převážně technická novela zákona č. 109/2002 Sb. Kromě tohoto zákona byly též novelizovány: zákon o soudnictví ve věcech mládeže (č. 218/2003 Sb.), zákon o rodině (č. 94/1963 Sb.), školský zákon (č. 561/2004 Sb.), zákon o poskytování dotací soukromým školám, předškolním a školským zařízením (č. 306/1999 Sb.), občanský soudní řád (č. 99/1963 Sb.) a zákon o pedagogických pracovnících a o změně některých zákonů (č. 563/2004 Sb.). Zákon č. 383/2005 Sb. nabyl účinnosti prvním dnem druhého kalendářního měsíce následujícího po dni jeho vyhlášení, tedy dnem 1. prosince 2005.
Zákon č. 383/2005 Sb. přináší do zákona č. 109/2002 Sb. potřebné úpravy, které vzešly z více než dvouletých praktických zkušeností, s cílem dále zkvalitňovat celý systém náhradní výchovy. Nejdůležitější změny se týkají následujících oblastí:
- zavedení legislativní zkratky „nezaopatřená osoba“ (§ 2 odst. 6) – jedná se o zletilou nezaopatřenou osobu po ukončení výkonu ústavní a ochranné výchovy, připravující se na budoucí povolání, nejdéle však do věku 26 let; této osobě může být poskytováno plné přímé zaopatření za podmínek sjednaných ve smlouvě mezi nezaopatřenou osobou a školským zařízením pro výkon ústavní výchovy nebo ochranné výchovy (dále jen „zařízení“). Důvodem zavedení zkratky „nezaopatřená osoba“ je odlišení nezaopatřených osob od dětí, kterým je v zařízení poskytována péče na základě soudního rozhodnutí, a dále též nemožnost tuto skupinu osob zejména vzhledem k jejich věku podřadit pod zkratku „dítě“ zavedenou v § 1 odst. 2. Na nezaopatřené osoby se vztahují stejná práva a povinnosti zakotvené v § 20 jako v případě dětí s nařízenou ústavní výchovou, s výjimkou povinnosti hradit ze svých příjmů náklady spojené s přepravou do zařízení, které dítě neoprávněně opustilo nebo se do něj nevrátilo (§ 20 odst. 2 písm. c)). Nezaopatřené osobě nelze uložit opatření ve výchově podle § 21, neboť v zařízení pobývá dobrovolně.
- vztah zařízení k dítěti po dobu pobytu dítěte mimo zařízení – v nově vloženém odstavci 8 v § 2 je výslovně stanoveno, že v době, kdy je pobyt dítěte v zařízení přerušen na základě povolení ředitele zařízení, nebo v době, kdy je dítě s uloženou ochrannou výchovou podmíněně umístěno na základě rozhodnutí soudu mimo zařízení, poskytují dítěti plné přímé zaopatření osoby, u nichž dítě pobývá. Kromě pozastavení poskytování plného přímého zaopatření v uvedené době tak dochází i k sjednocení terminologie se zákonem č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře (§ 7 odst. 4, § 19 odst. 3). Blíže viz stanovisko č. 3.
- nejvyšší počet dětí ve výchovné skupině v diagnostickém ústavu (§ 4 odst. 2 písm. a)) – počet dětí byl z původních 4 až 6 rozšířen na 4 až 8. V rámci tohoto rozmezí určuje velikost skupiny ředitel zařízení, který by měl zohlednit náročnost výchovného a diagnostického působení podle aktuální situace v zařízení. Žádost o výjimku z počtu dětí ve výchovné nebo rodinné skupině a z počtu výchovných nebo rodinných skupin v jedné budově či ve více budovách v jednom areálu může kromě ředitele zařízení nově podat též zřizovatel zařízení (§ 4 odst. 6) – tímto je zřizovateli dána možnost více ovlivnit situaci v zařízení.
- možnost dodatečného předložení dokladů orgánem sociálně-právní ochrany dítěte při přijetí dítěte na základě předběžného opatření (§ 5 odst. 5) – vzhledem k tomu, že v praxi byla povinnost předložit doklady (rodný list, občanský průkaz, očkovací průkaz, poslední školní vysvědčení aj.) při přijetí dítěte k pobytu do diagnostického ústavu mnohdy nesplnitelná, stanovuje se nově, že pokud nelze ze závažných důvodů při přijetí dítěte na základě předběžného opatření předložit některé z dokladů uvedených v § 5 odst. 5, s výjimkou rozhodnutí o předběžném opatření a písemného vyjádření lékaře o aktuálním zdravotním stavu dítěte, zajistí orgán sociálně-právní ochrany předložení dokladů bez zbytečného odkladu dodatečně.
- přesnější určení osob, které mohou za dítě činit určité právní úkony – zákonní zástupci dítěte (§ 2 odst. 7 písm. d), § 5 odst. 9 a další) - v některých případech byla legislativní zkratka „osoby odpovědné za výchovu“ nahrazena užším a přesnějším pojmem „zákonní zástupci dítěte“. Zatímco osobami odpovědnými za výchovu jsou rodiče nebo jiné osoby, kterým bylo dítě svěřeno do výchovy rozhodnutím příslušného orgánu (§ 2 odst. 2), pojmem zákonní zástupci dítěte je nutno rozumět osoby, které jsou v souladu se zvláštním právním předpisem (zákonem o rodině) nebo rozhodnutím soudu oprávněny jednat za dítě; zákonným zástupcům dítěte je vyhrazeno:
- požádat v odůvodněné písemné žádosti o přemístění dítěte do jiného dětského domova, dětského domova se školou nebo výchovného ústavu (§ 5 odst. 9),
- požádat o umístění dítěte v diagnostickém ústavu v důsledku poruchy chování dítěte (§ 7 odst. 1),
- požádat o celodenní nebo internátní služby v rámci preventivně výchovné péče (§ 16 odst. 2 písm. b) a c))
- uzavírat smlouvu o poskytování preventivně výchovné péče se střediskem nebo diagnostickým ústavem (§ 16 odst. 3)
- právo na informace o dítěti (povinnost ředitele zařízení podávat informace na základě žádosti - § 24 odst. 1 písm. h)),
- právo na projednání opatření zásadní důležitosti předem (povinnost ředitele zařízení projednat předem opatření zásadní důležitosti se zákonnými zástupci dítěte, nehrozí-li nebezpečí z prodlení, a bezodkladně je informovat o provedeném opatření; nejsou-li dosažitelní, navrhnout soudu ustanovení opatrovníka - § 24 odst. 1 písm. i)),
- práva a povinnosti podle § 26 odst. 1 a 2 (např. právo na informace o dítěti na základě své žádosti nebo povinnost předat dítěti umístěnému do zařízení na základě jejich žádosti finanční částku jako kapesné ve výši stanovené v § 31).
Jiné osoby odpovědné za výchovu (tj. např. babička, které bylo rozhodnutím příslušného orgánu dítě svěřeno do výchovy), mají pouze práva podle § 26 odst. 1 písm. c), d) a e) a povinnosti podle § 26 odst. 2 písm. a), b), c) a d).
- povinnost diagnostického ústavu oznámit přijetí, umístění nebo přemístění dítěte do 3 pracovních dnů soudu, který ve věci dítěte rozhodl, orgánu sociálně-právní ochrany dětí příslušnému podle místa trvalého pobytu dítěte a osobě odpovědné za výchovu, pokud se jí nedoručuje rozhodnutí o umístění nebo přemístění dítěte (§ 5 odst. 10) – výslovně je stanovena povinnost oznamovat i umístění dítěte, neboť vzhledem k terminologii § 5 jsou umístění a přemístění odlišné věci; umístění a přemístění podléhá režimu správního řízení.
- zkrácení lhůty, ve které si musí zařízení vyzvednout dítě zadržené na útěku, ze 3 na 2 dny od oznámení diagnostickým ústavem (§ 6 odst. 2) – podle zkušeností mnoha zařízení byla třídenní lhůta příliš dlouhá a v praxi způsobovala spíše problémy.
- možnost diagnostického ústavu zřizovat více než jednu výchovnou skupinu za účelem dlouhodobé péče (§ 9 odst. 2) – úprava se provádí na základě získaných zkušeností (např. půjde o skupinu dětí s neurologickou a psychiatrickou diagnózou a skupinu nezletilých matek s dětmi apod.).
- možnost v odůvodněných případech členit výchovné skupiny podle pohlaví dítěte v diagnostickém ústavu, který není členěn podle pohlaví dítěte (§ 10 odst. 2) – v praxi se ukázalo, že striktní stanovení povinnosti smíšených skupin může v případě silné nerovnováhy v zastoupení pohlaví způsobit nemožnost jejího dodržení; pravidlo tedy nadále zůstává, ale v odůvodněných případech nemusí být dodrženo.
- změna limitu věku pro dítě nastupující do výchovného ústavu (§ 14 odst. 3) – v souladu se zákonem č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), ve znění pozdějších předpisů, bylo zpřesněno věkové rozpětí umísťovaných dětí s uloženou ochrannou výchovou z původních dětí starších 12 let na děti mladší 15 let. Soud pro mládež může podle § 93 zákona o soudnictví ve věcech mládeže uložit mj. i ochrannou výchovu dítěti mladšímu patnácti let, které se dopustí činu jinak trestného, a to tehdy, odůvodňuje-li to povaha spáchaného činu jinak trestného a je-li to nezbytně nutné k zajištění jeho řádné výchovy. Obligatorně pak soud pro mládež uloží ochrannou výchovu dítěti, které spáchalo čin, za nějž trestní zákon ve zvláštní části dovoluje uložení výjimečného trestu, a které v době spáchání činu dovršilo dvanáctý rok svého věku a je mladší než patnáct let.
- používání stavebně technických prostředků k zabránění útěku dětí v zařízeních, ve kterých jsou umístěny děti s nařízenou ochrannou výchovou a využívání audiovizuálních systémů v těchto zařízeních (§ 15) – výslovně se stanoví, že z důvodu péče o děti s uloženou ochrannou výchovou bude možné zřídit zařízení, které svým vybavením zajistí, aby tyto děti ze zařízení neutíkaly. Je tedy umožněno, aby např. v oknech byly mříže, okolo zařízení plot apod. Dále je možno v takovém zařízení z bezpečnostních důvodů instalovat kamerový systém. Pokud jde o soulad sledování dětí kamerami s požadavkem ochrany lidských práv a zejména práv dítěte, byla právní úprava pojata tak, aby k zásahu do těchto práv nedošlo.
Listina základních práv a svobod a mezinárodní smlouvy o lidských právech sledují jeden základní cíl – ochranu práv a svobod člověka. V tomto případě se jedná zejména o právo na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí a na nedotknutelnost obydlí. Proto bylo nutné vymezit, které prostory v zařízeních jsou pojmově vhodné a určené k realizaci těchto práv a ve kterých by sledování kamerami do těchto práv zasáhlo. Zajisté není sporu o tom, že ložnice dětí a k nim náležející příslušenství (kuchyňky, šatny, WC, umývárny apod.) jsou prostory takové povahy, že se v nich očekává poskytnutí velké míry soukromí, a jelikož slouží dětem k uspokojování základních lidských potřeb jako je spánek, hra, osobní hygiena, odpočinek, stravování a dalších, je nepochybné, že dětem plní funkci obydlí a jako takové si zaslouží nejvyšší možnou ochranu. Sledování kamerami by v tomto případě představovalo nadměrný a neoprávněný zásah do soukromí dětí.
Jinou povahu však mají společné a obslužné prostory jako jsou chodby, haly apod., kde je z povahy těchto prostor realizace práva na soukromí vyloučena a do kterých mají přístup nejen děti, ale i personál, návštěvy, příp. další osoby. Zde již dochází ke střetu zájmů mezi právem na ochranu soukromí a povinnosti zařízení zajistit bezpečnost dětí i personálu. Jelikož prostory svou povahou soukromé nejsou, je možné v nich připustit prostorové sledování kamerami. Totéž ještě více platí u okolí zařízení, jako je prostor přede dveřmi, zahrada, oplocení či prostor dětem nepřístupných atd.
Co se týče oddělené místnosti, dochází zde ke značnému omezení osobní svobody dítěte a navíc pracovníci zařízení jsou ze zákona povinni dítě v zájmu jeho bezpečnosti často sledovat a kontrolovat. Případné sledování tohoto dítěte audiovizuální technikou je nejen možné, ale někdy i vhodné, neboť tím může dojít k lepšímu výkonu povinnosti personálu ohlídat bezpečnost takového dítěte.
Plány pro využívání audiovizuální techniky včetně rozmístění sledovacích bodů v zařízeních a dále plány rozmístění speciálních stavebně technických prostředků v zařízeních a jejich jednotlivé druhy schvaluje Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy.
- zavedení legislativní zkratky „klient“ (§ 16 odst. 1) – za účelem rozlišení dětí v zařízeních pro výkon ústavní výchovy a ochranné výchovy a dětí ve střediscích výchovné péče, která jsou zařízeními preventivními; klient je legislativní zkratkou pro děti s rizikem poruch chování či s již rozvinutými projevy poruch chování a negativních jevů v sociálním vývoji, u nichž není nařízena ústavní výchova nebo uložena ochranná výchova, a dále též pro zletilé osoby do ukončení středního vzdělávání, kterým je poskytována preventivně výchovná péče.
- pedagogičtí pracovníci zařízení nebo střediska (§ 18 a 18a) – pedagogickým pracovníkem může být ten, kdo splňuje podmínky stanovené zákonem č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 383/2005 Sb., a dále podmínku psychické způsobilosti. Způsob provádění psychologického vyšetření upravuje § 18 odst. 3 až 6. Dále je nově v zákoně stanoveno, jaké podmínky musí splňovat osoba, která bude chtít získat akreditaci pro účely provádění psychologického vyšetření (§ 18a). Akreditace bude udělována Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ve standardním správním řízení. Postup při zjišťování psychické způsobilosti, vzor prohlášení před psychologickým vyšetřením, vzor psychologického posudku, podrobnosti o školení osob žádajících o akreditaci a obsah žádosti o akreditaci upraví v souladu s § 41 odst. 1 písm. h) vyhláška, která bude vydána v nejbližší době.
- zřetelnější oddělení režimu výkonu ústavní a ochranné výchovy (§ 20) – je vymezen základní výčet práv pro děti s nařízenou ústavní výchovou a v nově vloženém odstavci 3 § 20 je uvedeno, která práva platí také pro děti s uloženou ochrannou výchovou. Jedinými vyloučenými právy jsou právo přijímat návštěvy jiných osob než osob odpovědných za výchovu, osob blízkých a orgánu sociálně-právní ochrany dětí a právo na vycházku. Návštěvy a vycházky budou nově u dětí s uloženou ochrannou výchovou považovány za opatření ve výchově, tedy za odměnu, a budou moci být povoleny za podmínek stanovených zákonem.
- upřesnění podmínek výkonu práva přijímat návštěvy (§ 20 odst. 1 písm. o)) – nově bude postačovat, aby byl pedagogický pracovník o návštěvě pouze vyrozuměn, není však oprávněn ji zakazovat nebo povolovat. Jediným možným způsobem omezení tohoto práva bude uložení zákazu návštěv jako standardního opatření ve výchově a dále zůstává v pravomoci ředitele konkrétní návštěvu zakázat nebo přerušit podle § 23 odst. 1 písm. e). Toto právo se nově nebude týkat dětí s uloženou ochrannou výchovou – tyto děti mohou přijímat návštěvy v souladu s § 21 odst. 4 písm. b).
- doplnění další povinnosti dítěte plnit požadavky ředitele v případě podezření na intoxikaci alkoholem nebo drogami (§ 20 odst. 2 písm. f) – krev bude v případě potřeby moci odebírat pouze zdravotnický pracovník, který je schopen dostatečně posoudit eventuelní nebezpečí takového odběru pro zdraví dítěte; na toto navazuje ustanovení § 38 odst. 2, které zakotvuje povinnost zdravotnického zařízení vyhovět žádosti ředitele zařízení o vyšetření při podezření z intoxikace dítěte a podle závěru lékaře poskytnout dítěti ošetření ve zdravotnickém zařízení po dobu nutnou k detoxikaci.
- práva a povinnosti ředitele zařízení (§ 23 odst. 1, § 24, § 25) – nově je stanovena pouze pravomoc povolit dítěti pobyt mimo zařízení, další podrobnosti již budou obsaženy v zákoně č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem ke sjednocení pobytů dětí mimo zařízení do nového písmene a) zůstalo v písmeni b) pouze oprávnění ředitele podat návrh na podmíněné umístění dítěte s uloženou ochrannou výchovou mimo zařízení podle zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), ve znění pozdějších předpisů.
Dále je upřesněno, za jakých podmínek lze povolit přechodné ubytování mimo zařízení, např. na internátu (písmeno c)). Výslovně je řečeno, že u dětí s uloženou ochrannou výchovou půjde o opatření výjimečné a vždy s přivolením soudu. Písmeno i) reaguje na znění zákona o soudnictví ve věcech mládeže, který umožňuje, aby soud změnil v některých případech ochrannou výchovu na ústavní a naopak. Může jít o motivační prvek na chování dítěte, neboť režim obou typů náhradní výchovy se výrazněji odlišuje. V písmeně n) se doplňuje na základě dosavadních zkušeností nové právo ředitele nařídit vyšetření v případě, že vznikne podezření na akutní intoxikaci dítěte. Povinnost informovat soud pro mládež nebo státního zástupce o výsledku přijatých opatření (§ 24 odst. 2 písm. f)) vzniká na základě zákona o soudnictví ve věcech mládeže. V § 25 je upřesněno, která práva a povinnosti se vztahují také na ředitele střediska.
- rozhodování ředitele zařízení o právech a povinnostech v oblasti státní správy (§ 24 odst. 3) – v nově vloženém odstavci 3 § 24 je uveden výčet případů, v nichž ředitel zařízení rozhoduje o právech a povinnostech v oblasti státní správy, tedy podle správního řádu. Jedná se o následující rozhodnutí:
a) o úhradě nákladů na zdravotní péči, léčiva a zdravotnické prostředky, které nejsou hrazeny ze zdravotního pojištění, pokud byla péče vyžádána zákonnými zástupci dítěte, podle § 2 odst. 7 písm. d),
b) o umístění dítěte podle § 5 odst. 1,
c) o přemístění dítěte podle § 5 odst. 9,
d) o povinnosti dítěte uhradit ze svých příjmů náklady spojené s přepravou do zařízení podle § 20 odst. 2 písm. c),
e) o zamítnutí žádosti o povolení pobytu podle § 23 odst. 1 písm. a) a c),
f) o zrušení pobytu podle § 23 odst. 1 písm. d),
g) o výši příspěvku na úhradu péče poskytované dětem nebo nezaopatřeným osobám v zařízeních podle § 27 až 29.
Rozhodnutí musí mít všechny náležitosti stanovené správním řádem (podle § 47 zákona č. 71/1967 Sb., v řízeních zahájených po 1. lednu 2006 pak podle § 68 až 70 zákona č. 500/2004 Sb.). Nadřízeným (odvolacím) správním orgánem ředitele dětského domova, dětského domova se školou a výchovného ústavu je příslušný krajský úřad. Nadřízeným správním orgánem ředitele diagnostického ústavu je Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy.
Podle § 55 zákona č. 71/1967 Sb. (resp. od 1. ledna 2006 podle § 85 zákona č. 500/2004 Sb.) má včas podané odvolání odkladný účinek, pokud zvláštní právní předpis (resp. zákon) nestanoví jinak. Odkladný účinek znamená, že do doby, než je o odvolání rozhodnuto, napadené rozhodnutí nenabývá právní moci a není vykonatelné. Odkladný účinek odvolání ve vztahu k vykonatelnosti rozhodnutí trvá do doby, než je o odvolání rozhodnuto a toto nabude formální právní moci. Podle § 36 odst. 3 zákona č. 109/2002 Sb. odkladný účinek nemá odvolání proti rozhodnutí podle § 24 odst. 3 písm. b), c), e) a f) a rozhodnutí v těchto případech je tedy vykonatelné (resp. podle § 74 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb. předběžně vykonatelné) již dnem jeho oznámení.
- úhrada péče (§ 27 až 30) – došlo ke zpřesnění výčtu osob, které jsou povinny hradit příspěvek na úhradu péče poskytované dětem a nezaopatřeným osobám – nově to budou pouze rodiče. Je výslovně stanoveno, že rodiče, pokud jsou dva, hradí příspěvek rovným dílem (napůl). V případě, že rodič je pouze jeden, bude sám hradit celý příspěvek. Je stanovena povinnost ředitele zařízení vydat o příspěvku rozhodnutí. Dále je nově upraven výpočet příspěvku – v případě vyšší inflace bude automaticky docházet k jeho valorizaci. V § 28 odst. 1 byla zrušena povinnost předkládat potvrzení úřadu o výši příjmů – nově budou rodiče své příjmy odůvodňující snížení nebo prominutí příspěvku prokazovat přímo řediteli zařízení. Rodiče jsou povinni každých 6 měsíců prokázat, že splňují podmínky pro snížení nebo prominutí příspěvku, a dále jsou povinni bezodkladně oznamovat každé změny v příjmech, které by mohly mít vliv na výši příspěvku. Pokud tyto povinnosti nesplní, příspěvek se po uplynutí lhůty pro prokázání splnění podmínek nebo zpětně od doby, kdy došlo ke změně v příjmech, odpovídajícím způsobem zvýší. Více viz stanovisko č. 6.
- zvýšení částek kapesného a věcná pomoc (§ 31 odst. 1 a § 33) – maximální výše kapesného byla zvýšena u dětí od 6 do 10 let věku na 120 Kč, u dětí od 10 do 15 let věku na 210 Kč a u dětí starších 15 let nebo u nezaopatřených osob na 300 Kč. Ustanovení § 33 upřesňuje, komu a kdy je poskytována věcná, peněžitá nebo poradenská pomoc. Více viz stanovisko č. 3.
- přesnější úprava správního řízení (§ 36) – výslovně je stanoveno, že na rozhodování Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy o právech a povinnostech podle tohoto zákona a na rozhodování ředitele zařízení o právech a povinnostech osob v oblasti státní správy podle § 24 odst. 3 se vztahuje správní řád. Dále jsou upřesněny nadřízené správní orgány (v případě ředitele diagnostického ústavu je nadřízeným správním orgánem Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, v případě ředitele dětského domova, dětského domova se školou a výchovného ústavu krajský úřad). Odkladný účinek odvolání je vyloučen u rozhodnutí o umístění, přemístění a zrušení pobytu mimo zařízení, neboť vzhledem k povaze těchto rozhodnutí není časové zdržení žádoucí. Více viz stanovisko č. 5.
- oprávnění státního zástupce při výkonu dozoru (§ 39 odst. 2) – na návrh Nejvyššího státního zastupitelství bylo nově zakotveno právo státního zástupce hovořit s dětmi bez přítomnosti jiných osob a dále též právo žádat od zaměstnanců zařízení a dalších osob podílejících se na péči o děti potřebná vysvětlení.
- přechodná ustanovení (čl. II zákona č. 383/2005 Sb.)
· bod 1 upravuje platnost posudků o psychické způsobilosti vydaných před účinností zákona č. 383/2005 Sb., tedy před 1. prosincem 2005. Tyto posudky budou platné po dobu 7 let ode dne jejich vydání. Pokud však vzniknou důvodné pochybnosti o tom, zda pedagogický pracovník splňuje podmínku psychické způsobilosti podle § 18, ředitel zařízení nařídí pedagogickému pracovníkovi podstoupit psychologické vyšetření a stanoví k tomu přiměřenou lhůtu.
· bod 2 stanovuje tříměsíční lhůtu ode dne nabytí účinnosti zákona č. 383/2005 Sb., tj. do 1. března 2006, během níž je ředitel zařízení povinen zajistit, aby rozhodnutí o stanovení příspěvku na úhradu péče vydaná před 1. prosincem 2005, která nejsou v souladu s novými ustanoveními § 27 a 28, byla nahrazena novými rozhodnutími – viz stanovisko č. 7.
· bod 3 stanoví dvouletou lhůtu ode dne nabytí účinnosti zákona č. 383/2005 Sb., ve které je nutno uvést počty dětí ve výchovných skupinách a rodinných skupinách a počty rodinných skupin a výchovných skupin v zařízeních do souladu s novým zněním § 4 odst. 2 až 5.
· bod 4 ponechává do 31. prosince 2005 příspěvek v dosavadní výši, od 1. ledna 2006 může být uplatněn valorizační postup podle § 27 odst. 4.
3. Poskytování kapesného dětem a nezaopatřeným osobám, kterým se poskytuje plné přímé zaopatření, umístěným ve školských zařízeních pro výkon ústavní výchovy nebo ochranné výchovy
Dětem podle § 2 odst. 2, 3 a 4 zákona č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu č. 476/2004 Sb., zákona č. 562/2004 Sb., zákona č. 563/2004 Sb. a zákona č. 383/2005 Sb., a nezaopatřeným osobám je v souladu s § 2 odst. 7 poskytováno plné přímé zaopatření.
Dítětem se podle § 1 odst. 2 rozumí nezletilá osoba, a to zpravidla ve věku od 3 do 18 let, případně zletilá osoba do 19 let; nezaopatřenou osobou je v souladu s § 2 odst. 6 zletilá nezaopatřená osoba po ukončení výkonu ústavní výchovy a ochranné výchovy, připravující se na budoucí povolání, nejdéle však do věku 26 let; nezaopatřeným osobám může zařízení poskytovat plné přímé zaopatření za podmínek sjednaných ve smlouvě mezi nezaopatřenou osobou a školským zařízením pro výkon ústavní výchovy nebo ochranné výchovy (dále jen „zařízení“).
Plné přímé zaopatření zahrnuje v souladu s § 2 odst. 7 stravování, ubytování, ošacení, učební potřeby a pomůcky, úhradu nezbytně nutných nákladů na vzdělávání, úhradu nákladů na zdravotní péči, léčiva a zdravotnické prostředky, které nejsou hrazeny ze zdravotního pojištění, pokud nebyla péče vyžádána zákonnými zástupci dítěte, kapesné, osobní dary a věcnou pomoc při odchodu zletilých ze zařízení a úhradu nákladů na dopravu do sídla školy.
Ustanovení § 20 říká, že dítě s nařízenou ústavní výchovou má právo na zajištění plného přímého zaopatření. Toto právo má podle § 20 odst. 3 i dítě s uloženou ochrannou výchovou a dále též podle § 20 odst. 5 i nezaopatřené osoby.
Poskytování kapesného je upraveno v § 31. Ustanovení § 31 odst. 3 stanoví, že kapesné nenáleží dítěti za dny, po které je dítě na útěku ze zařízení nebo je ve výkonu vazby nebo ve výkonu trestu odnětí svobody.
To znamená, že kapesné nenáleží dítěti ode dne, kdy se útěku dopustilo, do dne, kdy bylo z útěku odhlášeno, včetně těchto dní. Útěkem se rozumí každé neoprávněné opuštění zařízení, tedy i v případě krátkodobého útěku (např. několikahodinového) by kapesné nemělo být vyplaceno za den, ve kterém se dítě útěku dopustilo. Obdobně je nutno interpretovat § 2 odst. 8 zákona č. 109/2002 Sb. – v době, kdy je pobyt v zařízení přerušen poskytují dítěti plné přímé zaopatření osoby, u nichž dítě pobývá (což v případě kapesného znamená ode dne, kdy dítě opustilo zařízení do dne návratu, včetně těchto dnů).
S účinností od 1. prosince 2005 byl do § 2 zákona č. 109/2002 Sb. vložen zákonem č. 383/2005 Sb. nový odstavec 8, podle něhož v době, kdy je pobyt dítěte v zařízení přerušen na základě povolení ředitele zařízení, nebo v době, kdy je dítě s uloženou ochrannou výchovou podmíněně umístěno na základě rozhodnutí soudu mimo zařízení, poskytují plné přímé zaopatření – tedy i kapesné – osoby, u nichž dítě pobývá. Poskytování plného přímého zaopatření zařízením po tuto dobu je tedy pozastaveno.
Kapesné není nutné v těchto případech vyplácet zálohově, neboť ředitel zařízení rozhoduje o tom, na jak dlouho bude pobyt dítěte mimo zařízení povolen, resp. soud rozhoduje o tom, jak dlouho bude dítě s uloženou ochrannou výchovou podmíněně umístěno mimo zařízení. Ředitel zařízení tedy může předem spočítat, jaká výše kapesného dítěti za daný měsíc náleží – podle § 31 odst. 2 se za období kratší než 1 měsíc stanoví podle počtu dnů, v nichž je dítě v péči zařízení. Denní výše kapesného činí jednu třicetinu měsíční výše kapesného a vypočtená celková částka se zaokrouhluje na desetikoruny směrem nahoru.
Pokud dojde k mimořádnému (předem neplánovanému) přerušení pobytu dítěte v zařízení, (včetně útěku dítěte ze zařízení), zkrátí se o příslušné denní částky výplata kapesného v následujícím měsíci.
Dále lze uvést, že zařízení poskytují dětem péči jinak poskytovanou rodiči nebo jinými osobami, kterým bylo dítě svěřeno do výchovy rozhodnutím příslušného orgánu. To znamená, že prvotním předpokladem pro to, aby zařízení dítěti poskytovalo plné přímé zaopatření (a to včetně kapesného), je skutečnost, že dítě není v péči rodiče nebo jiné osoby, které bylo dítě svěřeno do výchovy rozhodnutím příslušného orgánu. Uvedené je podstatné v případě, že dítě je svěřeno rozhodnutím orgánu sociálně-právní ochrany dítěte do péče budoucích osvojitelů (viz § 69 zákona o rodině) nebo do péče budoucích pěstounů (viz § 45b odst. 2 zákona o rodině). Tyto osoby jsou v souladu s § 2 odst. 2 zákona č. 109/2002 Sb. „osobami, kterým bylo dítě svěřeno do výchovy rozhodnutím příslušného orgánu“, tedy osobami odpovědnými za výchovu. Plné přímé zaopatření dětem poskytují tyto osoby odpovědné za výchovu, nikoliv zařízení. V případě dětí svěřených do výchovy budoucím osvojitelům nebo budoucím pěstounům tudíž nejde o děti uvedené v § 2 odst. 2 až 4 zákona č. 109/2002 Sb. a kapesné těmto dětem zařízení nevyplácí.
Poznámka: Toto stanovisko s účinností od 1. prosince 2005 v plném rozsahu nahrazuje stanovisko č. 12 Právních výkladů č. 1/2004.
4. Stanovení příspěvku na úhradu péče poskytované dětem a nezaopatřeným osobám umístěným ve školském zařízení pro výkon ústavní výchovy nebo ochranné výchovy v případě, kdy je rodič dítěte nebo nezaopatřené osoby ve výkonu trestu odnětí svobody
Zákon č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu č. 476/2004 Sb., zákona č. 562/2004 Sb., zákona č. 563/2004 Sb. a zákona č. 383/2005 Sb., s účinností od 1. prosince 2005 v § 27 stanoví, že „Rodiče jsou povinni hradit příspěvek na úhradu péče poskytované dětem a nezaopatřeným osobám v zařízeních. V případě, že dítě nebo nezaopatřená osoba má vlastní pravidelné příjmy, podílí se podle § 29 na hrazení příspěvku.“. Za příjmy se pro účely tohoto zákona považují příjmy uvedené v § 6 zákona č. 463/1991 Sb., o životním minimu, ve znění pozdějších předpisů.
Podle § 27 odst. 6 se rodiče, a to i pokud jsou ve výkonu trestu odnětí svobody, na hrazení příspěvku podílejí rovným dílem, s výjimkou případů stanovených v § 28 – tj. pokud rodiče doloží řediteli zařízení, že jejich příjem nebo příjem jejich domácnosti po zaplacení příspěvku stanoveného podle § 27 bude nižší než životní minimum, stanoví se příspěvek v takové výši, aby jim životní minimum zůstalo zachováno. Vždy po uplynutí 6 měsíců jsou rodiče povinni prokazovat, že splňují podmínky pro snížení nebo prominutí příspěvku, a dále bezodkladně oznamovat každé změny v příjmech, které by mohly mít vliv na výši příspěvku. Výši příspěvku a podíl rodičů na jeho úhradě v jednotlivých případech stanoví ředitel zařízení rozhodnutím.
Ke srážkám příspěvku na úhradu péče z pracovní odměny odsouzeného ve výkonu trestu odnětí svobody dochází přímo na základě § 33 odst. 2 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, způsobem podle prováděcí vyhlášky č. 10/2000 Sb., o srážkách z odměny osob, které jsou ve výkonu trestu odnětí svobody zaměstnány, o výkonu rozhodnutí srážkami z odměny těchto osob a chovanců zvláštních výchovných zařízení a o úhradě dalších nákladů, ve znění pozdějších předpisů. Pro podrobnosti si dovolujeme odkázat na zmiňovanou vyhlášku, dále uvádíme pouze informace, které jsou v této souvislosti zásadní.
Podle vyhlášky č. 10/2000 Sb. spadá příspěvek na úhradu péče poskytované dětem v zařízeních pod společný pojem „výživné nezaopatřených dětí“ (§ 1 odst. 2 písm. a)). Tyto srážky provádí přímo věznice, a to na základě rozhodnutí soudu, jímž byl nařízen výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy (odměny odsouzeného), nebo s písemným souhlasem odsouzeného.
Proto je nutné příslušné věznici nejprve zaslat žádost o provádění srážek z odměny odsouzeného v konkrétní výši. S těmito srážkami však musí odsouzený vyjádřit písemně souhlas. V opačném případě je od 1. ledna 2006 nezbytné požádat podle § 105 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, o provedení exekuce exekuční správní orgán, kterým je v souladu s § 106 odst. 1 obecný správce daně – celní úřad.
Dále je nutné říci, že z ustanovení § 28 zákona č. 109/2002 Sb. vyplývá, že i v případě rodiče, který je ve výkonu trestu odnětí svobody, přichází v úvahu institut snížení, resp. prominutí příspěvku v případě, že příjem rodiče bude po zaplacení tohoto příspěvku nižší než životní minimum.
Nelze totiž říci, že by se na osoby ve výkonu trestu odnětí svobody nevztahoval zákon o životním minimu. Skutečnost, že osoba je ve výkonu trestu odnětí svobody, má jiné dopady, např. takováto osoba se pro stanovení částek životního minima nepovažuje za osobu společně posuzovanou, není považována za sociálně potřebnou ani v případě příjmů nižších než životní minimum, některé dopady jsou ve sféře státní sociální podpory apod. Toto však nemá vliv na možnost snížení příspěvku podle § 28.
Znění § 28 účinné od 1. prosince 2005 již nevyžaduje prokazování nároku na snížení nebo prominutí příspěvku potvrzením okresního úřadu, resp. obecního úřadu obce s rozšířenou působností, příjmy budou rodiče prokazovat přímo řediteli zařízení.
Poznámka: Stanovisko č. 13 Právních výkladů č.1/2004 bylo upraveno v souladu se změnami vyplývajícími ze zákona č. 383/2005 Sb.
5. Rozhodování ředitele zařízení o právech a povinnostech v oblasti státní správy podle § 24 odst. 3 zákona č. 109/2002 Sb.
Zákon č. 383/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, který nabyl účinnosti dnem 1. prosince 2005, odstranil dřívější spory o to, na jaké rozhodování ředitele školského zařízení pro výkon ústavní výchovy a ochranné výchovy (dále jen „zařízení“) se správní řád vztahuje a na které ne. V nově vloženém odstavci 3 § 24 je uveden taxativní výčet všech rozhodování ředitele zařízení o právech a povinnostech v oblasti státní správy. Jedná se o následující rozhodnutí:
a) o úhradě nákladů na zdravotní péči, léčiva a zdravotnické prostředky, které nejsou hrazeny ze zdravotního pojištění, pokud byla péče vyžádána zákonnými zástupci dítěte, podle § 2 odst. 7 písm. d),
b) o umístění dítěte podle § 5 odst. 1,
c) o přemístění dítěte podle § 5 odst. 9,
d) o povinnosti dítěte uhradit ze svých příjmů náklady spojené s přepravou do zařízení podle § 20 odst. 2 písm. c),
e) o zamítnutí žádosti o povolení pobytu podle § 23 odst. 1 písm. a) a c),
f) o zrušení pobytu podle § 23 odst. 1 písm. d),
g) o výši příspěvku na úhradu péče poskytované dětem nebo nezaopatřeným osobám v zařízeních podle § 27 až § 29.
Na tato rozhodování se tedy vztahuje správní řád (na řízení zahájená do 31. prosince 2005 zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů, na řízení zahájená od 1. ledna 2006 zákon č. 500/2004 Sb., správní řád).
Vztah mezi zákonem č. 71/1967 Sb. a zákonem č. 500/2004 Sb. upravují přechodná ustanovení zákona č. 500/2004 Sb., konkrétně § 179. Podle tohoto ustanovení se veškerá řízení, která nebyla pravomocně skončena před 1. lednem 2006, dokončí podle dosavadních předpisů, tj. podle zákona č. 71/1967 Sb. Podle dosavadních předpisů se rovněž postupuje tehdy, pokud bylo rozhodnutí před 1. lednem 2006 zrušeno a vráceno k novému projednání správnímu orgánu. Též výkon rozhodnutí, který byl zahájen před účinností tohoto zákona, se dokončí podle dosavadních předpisů. Pokud bylo řízení pravomocně skončeno před 1. lednem 2006, postupuje se při přezkumném řízení, obnově řízení nebo vydávání nového rozhodnutí podle nové právní úpravy.
Pokud jde o určení odvolacího orgánu, § 36 odst. 2 zákona č. 109/2002 Sb. výslovně stanoví, že nadřízeným správním orgánem ředitele dětského domova, dětského domova se školou a výchovného ústavu je krajský úřad. Nadřízeným správním orgánem ředitele diagnostického ústavu je Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Odvolání se podává u správního orgánu, který napadené rozhodnutí vydal. Nerozhodne-li správní orgán prvního stupně o odvolání v rámci tzv. autoremedury (může o odvolání rozhodnout, jestliže odvolání v plném rozsahu vyhoví a jestliže tím nemůže být způsobena újma žádnému z účastníků, ledaže by s tím všichni, kterých se to týká, vyslovili souhlas – viz § 87 zákona č. 500/2004 Sb., resp. do 31. prosince 2005 § 57 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb.), předá spis se svým stanoviskem odvolacímu správnímu orgánu do 30 dnů ode dne doručení odvolání.
Nestanoví-li zákon jinak, má včas podané a přípustné odvolání odkladný (suspenzivní) účinek. To znamená, že do doby, než je o něm rozhodnuto, a toto rozhodnutí o odvolání nabude právní moci, napadené rozhodnutí právní moci nenabývá a není vykonatelné. Odkladný účinek odvolání ve vztahu k vykonatelnosti rozhodnutí trvá do doby, než je o odvolání rozhodnuto a toto nabude formální právní moci. Odkladný účinek má odvolání proti rozhodnutí podle § 24 odst. 3 písm. a), d) a g) zákona č. 109/2002 Sb., u odvolání proti rozhodnutí podle § 24 odst. 3 písm. b), c), e) a f) je odkladný účinek výslovně vyloučen ustanovením § 36 odst. 3 zákona č. 109/2002 Sb., což znamená, že rozhodnutí je vykonatelné již dnem jeho oznámení.
O odvolání proti rozhodnutí o stanovení výše příspěvku na úhradu péče poskytované dětem nebo nezaopatřeným osobám v zařízeních rozhoduje (s výjimkou odvolání proti rozhodnutí ředitele diagnostického ústavu) od 1. prosince 2005 opět krajský úřad, a to i v případě, že řízení bylo zahájeno před nabytím účinnosti zákona č. 383/2005 Sb. (tento zákon totiž v přechodných ustanoveních nestanoví žádný zvláštní postup pro probíhající řízení o odvoláních, o nichž před 1. prosincem 2005 rozhodovalo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy).
Jiná rozhodnutí ředitele zařízení než uvedená v § 24 odst. 3 nemají povahu rozhodnutí ve smyslu § 9 zákona č. 500/2004 Sb.
Poznámka: Toto stanovisko v plném rozsahu nahrazuje s účinností od 1. prosince 2005 stanovisko č. 14 Právních výkladů č. 1/2004.
6. K rozhodnutí o výši příspěvku na úhradu péče poskytované dětem nebo nezaopatřeným osobám ve školských zařízeních pro výkon ústavní výchovy nebo ochranné výchovy podle § 27 až § 29 zákona č. 109/2002 Sb.
Zákon č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu č. 476/2004 Sb., zákona č. 562/2004 Sb., zákona č. 563/2004 Sb. a zákona č. 383/2005 Sb., s účinností od 1. prosince 2005 ve svém § 27 stanoví povinnost rodičů hradit příspěvek na úhradu péče poskytované dětem a nezaopatřeným osobám ve školských zařízeních pro výkon ústavní výchovy a ochranné výchovy (dále jen „zařízení“). Pokud má dítě nebo nezaopatřená osoba vlastní pravidelné příjmy, podílí se podle § 29 na hrazení příspěvku. Do nabytí účinnosti zákona č. 383/2005 Sb., tj. do 1.prosince 2005, měly povinnost přispívat na úhradu péče osoby odpovědné za výchovu a děti s vlastními pravidelnými příjmy. Novelou zákona č. 109/2002 Sb. tak došlo k přesnému vymezení osob, které jsou povinny příspěvek hradit – jsou to rodiče, neboť pouze oni mají v souladu se zákonem o rodině vůči dítěti vyživovací povinnost.
Podle § 27 odst. 6 zákona č. 109/2002 Sb. se rodiče na hrazení příspěvku podílejí rovným dílem, s výjimkou případů uvedených v § 28. Toto přesné stanovení podílu každého z rodičů souvisí s novelizovaným zněním § 103 zákona o rodině (toto ustanovení bylo novelizováno zákonem č. 383/2005 Sb.). V praxi totiž předchozí znění § 103 zákona o rodině působilo značné problémy, neboť nebyla soudu stanovena jasná povinnost vždy při nařízení ústavní výchovy nebo uložení ochranné výchovy rozhodovat o výživném. Většinou nebýval v soudní praxi brán zřetel ani na § 99 zákona o rodině týkající se změny rozhodnutí o výživném při změně poměrů, často pak ani v situaci, kdy dítě již nebylo v péči ani jednoho rodiče, zůstalo v platnosti původní rozhodnutí o výživném a např. otec dítěte dál platil výživné k rukám matky, ačkoli ta již dítě v péči neměla.
Nové znění § 103 zákona o rodině tak ukládá soudu povinnost vypořádat se při rozhodnutí o umístění dítěte do ústavní nebo ochranné výchovy vždy i s otázkou vyživovací povinnosti a zohlednit současně předpokládanou výši příspěvku, tedy minimálně zrušit rozhodnutí původní a vyslovit, že hrazením příspěvku je vyživovací povinnost plněna dostatečně, nebo v případě vyšších příjmů jednoho či obou rodičů jim stanovit ještě povinnost placení výživného nad rámec příspěvku.
V případě, že je rodič pouze jeden, bude sám hradit celý příspěvek.
Pokud rodiče doloží (přímo řediteli zařízení – povinnost předkládat potvrzení okresního úřadu, resp. obecního úřadu obce s rozšířenou působností byla zrušena), že jejich příjem nebo příjem jejich domácnosti po zaplacení příspěvku bude nižší než životní minimum, stanoví se příspěvek v takové výši, aby jim životní minimum zůstalo zachováno. Pokud by takto stanovený příspěvek byl nižší než 100 Kč, příspěvek se nehradí (§ 28 odst. 1 zákona č. 109/2002 Sb.).
Pokud příjem nižší než životní minimum po zaplacení příspěvku prokáže pouze jeden z rodičů, neuhrazená část poloviny příspěvku připadající na jednoho z rodičů nepřechází na druhého z rodičů. Tomuto druhému rodiči zůstává povinnost platit pouze původně stanovenou polovinu příspěvku. Rodiče jsou podle § 28 odst. 2 povinni prokazovat, že splňují podmínky pro snížení nebo prominutí příspěvku každých 6 měsíců. Pokud tuto povinnost nesplní, příspěvek se odpovídajícím způsobem zvýší po marném uplynutí lhůty pro prokázání splnění podmínek.
Dále jsou rodiče povinni bezodkladně oznamovat každé změny v příjmech, které by mohly mít vliv na výši příspěvku. Pokud by došlo ke zvýšení příjmů rodičů a ti by tuto změnu neoznámili, příspěvek lze odpovídajícím způsobem zvýšit i zpětně od doby, kdy ke změně v příjmech došlo.
Příspěvek za kalendářní měsíc se určí jako součin příspěvkové základny a příspěvkového koeficientu. Příspěvková základna je rozčleněna do čtyř kategorií podle věku dítěte od 1000 Kč u dětí do 6 let věku do 1450 Kč u dětí starších 15 let nebo nezaopatřených osob. Pokud není zařízení vyplácen přídavek na dítě, příspěvková základna se zvýší o součin příslušné částky podle věku dítěte a koeficientu 0,3 (tj. např. u dítěte do 6 let věku bude výsledná příspěvková základna činit 1000+1000x0,3, tj. 1300 Kč).
Pokud vzroste úhrnný index spotřebitelských cen zjišťovaný Českým statistickým úřadem a posuzovaný vždy k 31. prosinci za období předcházejícího kalendářního roku nejméně o 3 %, změní se příspěvkový koeficient tak, aby změna příspěvku v procentech byla shodná se změnou indexu v procentech. Toto pravidlo lze použít již pro stanovení příspěvku pro období od 1. ledna 2006. Do 31. prosince 2005 je pak výše příspěvku podle § 27 odst. 1 shodná s výší příspěvkové základny podle § 27 odst. 2.
Příklad: Pokud by úhrnný index spotřebitelských cen vzrostl za rok 2005 např. o 4,5 %, příspěvkový koeficient by činil 1,045 a např. u dítěte do 6 let věku by se příspěvek za kalendářní měsíc určil jako součin příspěvkové základny (1000 Kč) a příspěvkového koeficientu. 1000x1,045=1045, příspěvek po zaokrouhlení na 10 Kč nahoru tak bude činit 1050 Kč.
Zaokrouhlování příspěvku na 10 Kč nahoru se provádí při stanovení celkové měsíční výše příspěvku, nikoliv při stanovení podílu každého z rodičů na hrazení příspěvku.
Příklad: (bez ohledu na výživné stanovené soudem) jde o sedmileté dítě, rozvedení rodiče žijí každý sám, příjmy otce jsou cca 15 000 Kč, příjmy matky převyšují životní minimum o 356 Kč. Přídavek na dítě se zařízení nevyplácí. Úhrnný index spotřebitelských cen za posuzované období vzrostl o 3,6 %.
1. krok – určení výše příspěvkové základny: 1 150 +1150x0,3=1495
2. krok – určení výše příspěvkového koeficientu: 1,036
3. krok – určení výše příspěvku (součin příspěvkové základny a příspěvkového koeficientu): 1495x1,036 = 1548,82
4. zaokrouhlení příspěvku na 10 Kč nahoru: 1550
5. každý z rodičů by měl hradit: 1550/2=775
6. otec, jehož příjmy jsou dostatečně vysoké, bude hradit 775 Kč; matka, jejíž příjmy převyšují životní minimum o 356 Kč, bude hradit 356 Kč
Za období kratší než 1 měsíc se výše příspěvku stanoví podle dnů, přičemž denní úhrada nákladů činí jednu třicetinu výše příspěvku za kalendářní měsíc (§ 27 odst. 5). V § 30 je výslovně řečeno, že příspěvek náleží zařízení od prvního dne pobytu dítěte v zařízení, pokud bylo dítě k pobytu přijato v době do 15 hodin. Dále jsou zde stanoveny podmínky krácení, popřípadě prominutí placení příspěvku.
V tomto případě se vypočtená částka (tj. jedna třicetina výše příspěvku vynásobena počtem dní) zaokrouhluje vždy k nejbližší platné nominální hodnotě peněz v oběhu, což prakticky znamená, že se provádí aritmetické zaokrouhlování na padesátihaléře:
a) částka končící na 1 až 24 haléřů se zaokrouhlí na celé koruny dolů (př. 100,22 Kč se zaokrouhlí na 100,00 Kč),
b) haléře u částky končící na 25 až 74 haléřů se zaokrouhlí na padesátihaléř (př. 100,35 Kč se zaokrouhlí na 100,50 Kč a 100,73 Kč se zaokrouhlí na 100,50 Kč),
c) částka končící na 75 až 99 haléřů se zaokrouhlí na celou korunu nahoru (př. 100,85 Kč se zaokrouhlí na 101,Kč).
Obdobný postup při zaokrouhlování se použije i v případě částek vypočtených podle § 29 a 30 zákona č. 109/2002 Sb.
Výši příspěvku a podíl rodičů na jeho úhradě v jednotlivých případech stanoví ředitel zařízení správním rozhodnutím. Rozhodnutí ředitele zařízení, kterým se stanoví výše příspěvku na úhradu péče, nabude z podstaty věci právní moci vždy později než prvního dne pobytu dítěte v zařízení, a tak by mohl vzniknout dojem, že působí retroaktivně. Jelikož zákon přesně stanoví výši příspěvku pro jednotlivé případy (§ 27 až § 29), má toto rozhodnutí deklaratorní charakter a pouze z úřední moci tuto výši potvrzuje, pochopitelně s tím, že tato výše příspěvku je dána v souladu s § 30 odst. 1 od prvního dne pobytu dítěte v zařízení.
Částku určenou v rozhodnutí jsou rodiče, popřípadě dítě nebo nezaopatřená osoba s vlastními pravidelnými příjmy, uhradit podle § 30 odst. 1 ve prospěch zařízení vždy do 15. dne kalendářního měsíce. Do 15. dne následujícího měsíce provede zařízení vyúčtování tohoto příspěvku podle § 30 odst. 5, a v případě, že v daném měsíci nastala některá ze skutečností, která má na skutečnou výši příspěvku vliv (§ 30 odst. 1, 2 a 3), vzniklý přeplatek povinnému vrátí, případně ho použije k započtení na příspěvky na další měsíce. Příspěvek bude povinným zpravidla poprvé hrazen až po nabytí právní moci rozhodnutí o jeho výši, v tom případě se samozřejmě na termín určený v § 30 odst. 1 nebere ohled, ale není v žádném případě vyloučeno, aby příspěvek byl dobrovolně hrazen ještě před vydáním rozhodnutí, jelikož jeho výše i ostatní podmínky jsou dány zákonem.
Zákon č. 109/2002 Sb. nestanoví žádnou lhůtu, do kdy musí být řízení o výši příspěvku ze strany ředitele zařízení zahájeno. Jistě je však v zájmu právní jistoty všech zúčastněných, aby rozhodnutí bylo vydáno co nejdříve po přijetí dítěte do zařízení.
Závěrem je nutné upozornit na přechodná ustanovení zákona č. 383/2005 Sb., podle nichž je ředitel zařízení povinen zajistit, aby rozhodnutí o výši příspěvku vydaná před 1. prosincem 2005, která nejsou v souladu s § 27 a 28 zákona č. 109/2002 Sb., ve znění účinném od 1. prosince 2005, byla nahrazena novými rozhodnutími, a to do 3 měsíců ode dne nabytí účinnosti zákona č. 383/2005 Sb., tj. nejpozději do 1. března 2006.
Nová rozhodnutí tak např. budou muset vydat ředitelé zařízení, kteří vydali rozhodnutí o výši příspěvku vůči jiným osobám odpovědným za výchovu než rodičům. Stejně tak budou muset být vydána nová rozhodnutí v případech, kdy dosud není v rozhodnutí zohledněna skutečnost, že rodiče se podílí na hrazení příspěvku rovným dílem. Nové rozhodnutí bude mít opět pouze deklaratorní charakter a bude se tedy vztahovat na hrazení příspěvku již od 1. prosince 2005.
Poznámka: Toto stanovisko s účinností od 1. prosince 2005 v plném rozsahu nahrazuje stanovisko č. 7 Právních výkladů č. 2/2004.
7. Hrazení nákladů převozu dítěte zadrženého na útěku Policií ČR zpět do zařízení
Policie České republiky podle § 2 odst. 1 písm. o) zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, „zadržuje svěřence s nařízenou ústavní nebo uloženou ochrannou výchovou, kteří jsou na útěku, a spolupůsobí při jejich vyhledávání“. Ačkoli již delší dobu panují neshody ohledně konkretizace obsahu tohoto úkolu Policie ČR, v praxi ve většině případů Policie ČR spolupůsobí při navrácení dětí zpět do zařízení, není však povinna dítě vlastními prostředky dopravit do zařízení pro výkon ústavní výchovy nebo ochranné výchovy (dále jen „zařízení“). Proto by ve všech případech, kdy je to s ohledem na okolnosti možné, mělo převoz svěřence zajistit zařízení samo.
Pokud tento postup není v konkrétním případě ze závažných důvodů možný, postupuje Policie ČR zpravidla tak, že dítě předá do nejbližšího diagnostického ústavu, přičemž je zákonnou povinností diagnostického ústavu (§ 6 odst. 1 zákona č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů, ve zněn pozdějších předpisů) poskytnout tomuto dítěti péči, a to po dobu nezbytně nutnou. Diagnostický ústav zároveň vyrozumí o této skutečnosti zařízení, z něhož dítě uteklo, a které je povinno si dítě do 2 dnů od oznámení vyzvednout (§ 6 odst. 2 zákona č. 109/2002 Sb.; lhůta byla zkrácena z původních 3 dnů zákonem č. 383/2005 Sb., neboť podle zkušeností mnoha zařízení byla třídenní lhůta příliš dlouhá a v praxi způsobovala spíše problémy). Je však nutné říci, že z žádného předpisu nevyplývá pro Policii ČR povinnost dítě do diagnostického ústavu dopravovat. Pokud se přesto rozhodne dítě do diagnostického ústavu dovézt a vzniknou jí s tím nějaké náklady, musí jí být uhrazeny.
V souladu s ustanovením § 20 odst. 2 písm. c) zákona č. 109/2002 Sb. má dítě povinnost hradit ze svých příjmů náklady spojené s přepravou do zařízení, které neoprávněně opustilo nebo se do něj nevrátilo.
Tuto povinnost má však dítě vůči zařízení, ve kterém je umístěno, nikoli vůči třetím osobám. To vyplývá ze skutečnosti, že ustanovení § 20 až 25 zákona č. 109/2002 Sb. upravují vzájemná práva a povinnosti mezi zařízeními a dětmi v nich umístěnými. Pokud tedy náklady na převoz svěřence zpět do zařízení vzniknou třetí osobě (v tomto případě Policii ČR), má primárně vůči ní povinnost tyto náklady uhradit zařízení, ve kterém je dítě umístěno. To potom bude částku vymáhat následně na svěřenci, a to jako náhradu škody vzniklé zařízení zaviněním tohoto svěřence.
K povinnosti Policie ČR uvedené náklady po příslušném zařízení vymáhat lze říci následující. Zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, upravuje v § 31 až 37 nakládání s pohledávkami a ostatními majetkovými hodnotami státu. Podle § 35 tohoto zákona lze od vymáhání pohledávky státu jednostranně upustit pouze v taxativně stanovených případech. Organizační složky státu, mezi které patří i Policie ČR, mají povinnost pohledávky státu řádně vymáhat.
Pro úplnost dodáváme, že pohledávka je jedním ze základních pojmů závazkového práva, resp. závazkových právních vztahů. Pohledávkou se rozumí subjektivní oprávnění jednoho subjektu (věřitele) závazkového právního vztahu požadovat od druhého subjektu (dlužníka) tohoto právního vztahu nějaké plnění, v tomto případě zaplacení nákladů převozu svěřence zpět do zařízení, které Policii ČR vznikly. Policie ČR však není oprávněna požadovat úhradu nákladů přepravy přímo na svěřenci. Takové oprávnění má podle zákona č. 109/2002 Sb. pouze zařízení, ale až následně, tedy poté, co samo náklady přepravy Policii ČR uhradilo.
Povinnost uhradit náklady převozu dítěte zpět do zařízení má v obdobných případech zařízení i ve vztahu k dalším třetím osobám, kterým by případně vznikly náklady v důsledku převozu svěřence do zařízení.
Závěrem je nutno upozornit, že podle nově vloženého odstavce 3 v § 24 zákona č. 109/2002 Sb. rozhoduje ředitel zařízení s účinností od 1. prosince 2005 o povinnosti dítěte uhradit ze svých příjmů náklady spojené s přepravou do zařízení podle § 20 odst. 2 písm. c) správním rozhodnutím (§ 24 odst. 3 písm. d)).
Poznámka: Ve stanovisku č. 8 Právních výkladů č. 2/2004 došlo k zapracování změn vyplývajících ze zákona č. 383/2005 Sb.
8. Psychická způsobilost jako podmínka pro výkon činnosti pedagogického pracovníka v zařízení pro výkon ústavní výchovy nebo ochranné výchovy a v zařízení pro preventivně výchovnou péči
Zákon č. 383/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, přinesl s účinností od 1. prosince 2005 též novou právní úpravu týkající se pedagogických pracovníků ve školských zařízeních pro výkon ústavní výchovy nebo ochranné výchovy (dále jen „zařízení“) nebo ve střediscích výchovné péče (dále jen „středisko“) (§ 18 a 18a zákona č. 109/2002 Sb.). Pedagogickým pracovníkem zařízení nebo střediska tak může být pouze ten, kdo splňuje podmínky stanovené zákonem č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a dále podmínku psychické způsobilosti (§ 18 odst. 2 zákona č. 109/2002 Sb.)
Psychická způsobilost se zjišťuje psychologickým vyšetřením, jehož výsledkem je posudek o psychologickém vyšetření (dále jen „psychologický posudek“). Psychická způsobilost se prokazuje
a) před vznikem pracovněprávního vztahu k zařízení nebo středisku,
b) za trvání pracovněprávního vztahu k zařízení nebo středisku, a to v případě, že
vznikne důvodná pochybnost o tom, zda pedagogický pracovník splňuje podmínku psychické způsobilosti; v takovém případě ředitel zařízení nebo střediska nařídí pedagogickému pracovníkovi podstoupit psychologické vyšetření a k tomu stanoví přiměřenou lhůtu, nebo
psychologický posudek pozbude platnosti.
Platnost psychologického posudku je 7 let ode dne jeho vydání. Psychologický posudek je součástí osobního spisu pedagogického pracovníka a obsahuje údaje stanovené v § 18 odst. 5 zákona č. 109/2002 Sb.
Psychologický posudek je možno přezkoumat za podmínek stanovených zákonem č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, (§ 77 až 77 b) - návrh na přezkoumání posudku lze podat do 15 dnů ode dne jeho prokazatelného obdržení vedoucímu zdravotnického zařízení, a to prostřednictvím klinického psychologa, který posudek vypracoval; ve zdravotnickém zařízení provozovaném klinickým psychologem, kteří poskytují zdravotní péči vlastním jménem, se návrh na přezkoumání podává tomuto klinickému psychologovi; pokud nebude návrhu vyhověno, bude postoupen jako odvolání správnímu úřadu, který vydal rozhodnutí o registraci tohoto zdravotnického zařízení nebo je zřizovatelem tohoto zdravotnického zařízení; správní orgán při rozhodování o odvolání subsidiárně, tj. nestanoví-li zákon č. 20/1966 Sb. jinak, postupuje podle správního řádu.
Psychickou způsobilost může zjišťovat pouze osoba, které byla udělena akreditace k oprávnění zjišťovat psychickou způsobilost. Osoba žádající o akreditaci musí splnit všechny podmínky uvedené v § 18a odst. 1 písm. a ) až c) (specializovaná způsobilost k výkonu povolání klinického psychologa podle zákona č. 96/2004 Sb., praxe delší než 7 let, z níž nejméně 5 let je v oblasti psychodiagnostiky dospělých, proškolení Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy k jednotným metodám, technikám a vyhodnocování psychologického vyšetření). Po splnění uvedených podmínek vzniká osobě žádající o akreditaci nárok na její udělení. Přestane-li akreditovaná osoba splňovat podmínku stanovenou v § 18a odst. 1 písm. a), Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy akreditaci odejme. Seznam akreditovaných osob se zveřejňuje ve Věstníku Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy.
Podrobnosti o postupu při zjišťování psychické způsobilosti, vzor prohlášení před psychologickým vyšetřením, vzor psychologického posudku, podrobnosti o školení osob žádajících o akreditaci a obsah žádosti o akreditaci stanoví Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy vyhláškou (zmocnění k vydání vyhlášky je uvedeno v § 41 odst. 1 písm. h) zákona č. 109/2002 Sb.).
Je nutno ještě zmínit přechodné ustanovení zákona č. 383/2005 Sb., dle kterého posudky o psychické způsobilosti vydané před 1. prosincem 2005 platí po dobu 7 let ode dne jejich vydání, pokud nevzniknou důvodné pochybnosti o tom, zda pedagogický pracovník splňuje podmínku psychické způsobilosti podle § 18 zákona č. 109/2002 Sb.; v takovém případě ředitel zařízení nařídí pedagogickému pracovníkovi podstoupit psychologické vyšetření a k tomu stanoví přiměřenou lhůtu. Toto přechodné ustanovení se tedy váže pouze na pedagogické pracovníky zařízení (to znamená osoby, které již jsou v pracovněprávním vztahu k příslušnému zařízení).
Konečně lze uvést, že do doby, než bude ustanovení § 41 odst. 1 písm. h) zákona č. 109/2002 Sb. naplněno, tedy do vydání výše uvedené prováděcí vyhlášky a akreditování prvních osob k oprávnění zjišťovat psychickou způsobilost, lze uzavírat pracovněprávní vztah jen s těmi osobami, u kterých před vznikem pracovněprávního vztahu byla zjištěna psychická způsobilost psychologickým vyšetřením podle dosavadních právních předpisů (tj. podle § 18 odst. 1 zákona č. 109/2002 Sb., ve znění účinném do 30. listopadu 2005). To znamená, že i v tomto přechodném období může být pracovněprávní vztah uzavřen pouze s osobami, které předloží řediteli zařízení posudek o své psychické způsobilosti, nejsou však stanoveny žádné podmínky, za kterých může psycholog tuto psychickou způsobilost zjišťovat.
9. Produktivní činnost žáka nebo studenta a odměna za produktivní činnost podle § 122 odst. 1 zákona č. 561/2004 Sb.
- Povaha právních vztahů při poskytování praktického vyučování a praktické přípravy
Zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů, upřesňuje pravidla výkonu praktického vyučování a praktické přípravy ve středním a vyšším odborném vzdělávání s ohledem na povahu činnosti žáků a studentů a případný ekonomický prospěch, který může tato činnost přinášet subjektu, u něhož se praktické vyučování nebo praktická příprava vykonává. Z organizačního hlediska zůstávají zachovány určité odlišnosti mezi poskytováním praktického vyučování a praktické přípravy, sjednocuje se však právní úprava posuzování produktivní činnosti žáků a studentů a poskytování odměny za produktivní činnost, kde ustanovení § 122 odst. 1 zákona č. 561/2004 Sb. již nerozlišuje mezi žáky středních odborných škol, žáky středních odborných učilišť a studenty vyšších odborných škol.
V souladu s § 65 odst. 2 zákona č. 561/2004 Sb. se praktické vyučování žáků střední školy uskutečňuje:
- ve školách,
- ve školských zařízeních,
- na pracovištích fyzických nebo právnických osob, které mají oprávnění k činnosti související s daným oborem vzdělání a uzavřely se školou smlouvu o obsahu a rozsahu praktického vyučování a podmínkách pro jeho konání (dále jen „jiná osoba“).
V souladu s § 96 odst. 2 zákona č. 561/2004 Sb. se praktická příprava studentů vyšších odborných škol uskutečňuje:
- formou praktického vyučování ve škole,
- formou odborné praxe u jiné osoby.
V případě praktického vyučování uskutečňovaného ve škole se jedná o praktické vyučování poskytované žákům nebo studentům této školy, a to v právním vztahu mezi žákem nebo studentem a právnickou osobou vykonávající činnost školy založeném rozhodnutím ředitele školy o přijetí ke vzdělávání.
Bude-li dále uváděna „právnická osoba vykonávající činnost školy“ jakožto subjekt, u něhož se vykonává praktické vyučování nebo praktická příprava, bude tím rozuměna právnická osoba vykonávající činnost školy poskytující praktické vyučování svým žákům nebo studentům.
Ve školském účelovém zařízení (středisku praktického vyučování a školním hospodářství) se uskutečňuje pouze praktické vyučování ve středním vzdělávání, a to na základě smlouvy mezi právnickou osobou vykonávající činnost střední školy a právnickou osobou vykonávající činnost školského účelového zařízení a v právním vztahu žáka ke každé z těchto právnických osob. Zákon č. 561/2004 Sb. sice neukládá výslovně povinnost upravit uskutečňování praktického vyučování ve školském zařízení smlouvou, jsou-li však činnost školy a činnost školského účelového zařízení uskutečňovány dvěma různými právnickými osobami, je smlouva jediným právním nástrojem, jímž si tyto právnické osoby mohou upravit vzájemná práva a povinnosti. Právní vztah žáka k právnické osobě vykonávající činnost školského účelového zařízení potom vzniká obdobným způsobem, jaký je popsán v následujících odstavcích týkajících se praktického vyučování u jiné osoby.
U jiné osoby se praktické vyučování a odborná praxe jako forma praktické přípravy uskutečňují na základě smlouvy o obsahu a rozsahu praktického vyučování a podmínkách pro jeho konání podle § 65 odst. 2, resp. obdobné smlouvy podle § 96 odst. 2 zákona č. 561/2004 Sb.
Náležitosti smlouvy podle § 65 odst. 2 jsou stanoveny v § 12 vyhlášky č. 13/2005 Sb., o středním vzdělávání a vzdělávání v konzervatoři. Výčet náležitostí smlouvy podle § 12 vyhlášky č. 13/2005 Sb. není uzavřený, a proto lze ve smlouvě upravit i další práva a povinnosti smluvních stran za předpokladu, že nebudou v rozporu s platnými právními předpisy.
V oblasti vyššího odborného vzdělávání se prováděcím právním předpisem podrobnosti smlouvy nestanoví, její náležitosti jsou však z povahy věci obdobné.
Žák nebo student vykonává praktické vyučování nebo odbornou praxi u jiné osoby jednak v právním vztahu k právnické osobě vykonávající činnost školy založeném rozhodnutím o přijetí ke vzdělávání, a zároveň ve zvláštním právním vztahu k jiné osobě. Právní vztah žáka k jiné osobě vzniká přímo ze zákona č. 561/2004 Sb. na základě souběžného působení těchto právních skutečností:
- účinná smlouva podle § 65 odst. 2, popř. § 96 odst. 2 zákona č. 561/2004 Sb.,
- povinnost žáka nebo studenta vykonávat praktické vyučování nebo odbornou praxi u konkrétní jiné osoby uložená mu právnickou osobou vykonávající činnost školy.
Jelikož je praktické vyučování a odborná praxe součástí vzdělávání, musí být druh činností, které budou žáci nebo studenti u jiné osoby vykonávat, v souladu s příslušným školním nebo akreditovaným vzdělávacím programem, popřípadě schválenými učebními dokumenty. Stanovení druhu činností je podstatnou náležitostí smlouvy podle § 65 odst. 2 zákona č. 561/2004 Sb. (srov. § 12 písm. a) vyhlášky č. 13/2005 Sb.) a podle § 96 odst. 2 zákona č. 561/2004 Sb.
Na žáky a studenty při praktickém vyučování a odborné praxi se v souladu s § 65 odst. 3 a § 96 odst. 3 zákona č. 561/2004 Sb. vztahují ustanovení zákoníku práce, která upravují pracovní dobu, bezpečnost a ochranu zdraví při práci, péči o zaměstnance a pracovní podmínky žen a mladistvých, a další předpisy o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci (zejména § 83 až 95, § 132 až 137, § 139 až 148 a § 149 až 168 zákoníku práce). Stejně tak odpovědnost za škodu způsobenou žákům při praktickém vyučování nebo naopak způsobenou žáky při praktickém vyučování se v souladu s § 206 zákoníku práce a § 27 odst. 3 a 4 nařízení vlády č. 108/1994 Sb., kterým se provádí zákoník práce a některé další zákony, ve znění pozdějších předpisů, posuzuje podle pracovněprávních předpisů.
Na základě citovaných ustanovení zákona č. 561/2004 Sb. se při výkonu praktického vyučování a praktické přípravy uplatní některé normy pracovního práva, aniž by však mezi žákem nebo studentem a subjektem, u něhož se praktické vyučování nebo praktická příprava vykonává (právnická osoba vykonávající činnost školy nebo školského účelového zařízení, popř. jiná osoba), existoval pracovněprávní vztah.
Obdobný vztah praktického vyučování k předpisům pracovního práva platil do 31. prosince 2004, v této oblasti tedy nedošlo s účinností od 1. ledna 2005 k žádným změnám (srov. § 65 odst. 2 zákona č. 29/1984 Sb., o soustavě základních škol, středních škol a vyšších odborných škol (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů).
Bez ohledu na to, jakým ze zákonem stanovených způsobů se praktické vyučování nebo odborná praxe uskutečňuje, jedná se vždy o poskytování vzdělávání v rámci právních vztahů upravených školskou legislativou. Žák ani student není při výkonu praktického vyučování nebo praktické přípravy zaměstnancem subjektu, u něhož praktické vyučování nebo praktickou přípravu vykonává.
Pro zjednodušení bude v dalším textu zmiňováno jen praktické vyučování žáků střední školy, přičemž obecné závěry se vztahují i na praktickou přípravu studentů vyšších odborných škol (resp. odbornou praxi jako formu praktické přípravy u jiné osoby).
- Pojem produktivní činnost ve smyslu § 122 odst. 1 zákona č. 561/2004 Sb.
Právní vztah mezi žákem a subjektem, u něhož se vykonává praktické vyučování, sice není pracovněprávním vztahem (jeho předmětem není závazek žáka konat pro druhou osobu za úplatu práci), zákon č. 561/2004 Sb. však počítá s tím, že činnost žáka při praktickém vyučování může subjektu, u něhož je vykonávána, přinášet hospodářský prospěch.
Proto se v § 122 odst. 1 zákona č. 561/2004 Sb. zavádí pojem produktivní činnost žáka, která z hlediska ekonomického je prací.
Ustanovení § 122 odst. 1 věta třetí zákona č. 561/2004 Sb. vymezuje produktivní činnost jako činnost, která přináší příjem (rozumí se subjektu, u něhož je praktické vyučování vykonáváno). Za produktivní činnost proto nelze a priori považovat jakoukoliv činnost, jejímž výsledkem jsou určité výrobky nebo služby, neboť se nejedná o její definiční znak. Definičním znakem je příjem z této činnosti, přičemž i zde je nutno rozlišovat, zda činnost přináší příjmy nahodile, nebo zda jsou příjmy z této činnosti také jejím účelem a pravidelným výsledkem.
Příjem ve smyslu § 122 odst. 1 je širším pojmem než příjem ve smyslu účetním a není totožný ani s pojmem zisk. Za příjem podle § 122 odst. 1 věta třetí zákona č. 561/2004 Sb. totiž lze považovat hospodářský prospěch spočívající nejen v rozšíření majetku osoby, u níž se praktické vyučování vykonává, ale může spočívat již v pouhé skutečnosti, že v důsledku produktivní činnosti nenastalo zmenšení objemu majetku této osoby, ke kterému by jinak došlo, nebýt produktivní činnosti. To je důležité právě v případech, kdy by osoba, u níž se praktické vyučování vykonává, musela jinak výsledky produktivní činnosti zajistit zakoupením služeb poskytovaných třetí osobou nebo prostřednictvím třetích osob v pracovněprávním vztahu.
- Pokud je tedy například předmětem činnosti žáka výroba zboží za účelem jeho prodeje, bude se jednat o produktivní činnost. Naopak pokud k prodeji výsledků činnosti dochází nahodile, zpravidla se o produktivní činnost jednat nebude.
- Produktivní činností bude také činnost, jíž se nahrazuje práce zaměstnanců osoby, u níž se praktické vyučování vykonává, nebo služby nakupované touto osobou u třetích osob. Taková činnost žáka sice nepřináší příjmy ve smyslu účetním, představuje však úsporu na mzdových nákladech, popřípadě nákladech na nákup služeb, a proto je činností, která přináší příjem ve smyslu § 122 odst. 1 zákona č. 561/2004 Sb.
- Za produktivní činnost rovněž nutno považovat činnost žáka, jejímž předmětem je zhotovení výrobků, které osoba, u níž se praktické vyučování vykonává, využije při své činnosti, a nemusí je tedy nakupovat u třetích osob.
Za právní posouzení, zda konkrétní činnost žáků vykonávajících praktické vyučování přináší příjem, odpovídá osoba, u níž se praktické vyučování vykonává. Ve sporných případech je ke konstatování povahy určité činnosti závaznému pro všechny strany sporu oprávněn a zároveň povinen soud. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ani jiný ústřední orgán státní správy nemá oprávnění závazně určovat, zda se v konkrétním případě jedná o produktivní činnost.
Jelikož povaha produktivní činnosti není dána bezprostředně předmětem činnosti osoby, u níž se praktické vyučování uskutečňuje, ale závisí na ekonomickém přínosu činnosti konkrétního žáka pro tuto osobu, budou časté případy, kdy žák vykonává produktivní činnost jen v určitém časovém úseku praktického vyučování. To je nutné zdůraznit především s ohledem na stanovení výše odměny za produktivní činnost (srov. níže).
V praxi může být například odborný výcvik podle § 13 vyhlášky č. 13/2005 Sb. členěn na:
- časové úseky, kdy se žák pozorováním seznamuje s výrobními postupy, nacvičuje základní dovednosti v laboratorních podmínkách apod., přičemž výsledek jeho činnosti není ekonomicky využitelný pro osobu, u níž se praktické výučování uskutečňuje, a nejedná se tedy o produktivní činnost,
- časové úseky, kdy žák vykonává produktivní činnost ve smyslu § 122 odst. 1 zákona č. 561/2004 Sb.
V rámci jednoho vyučovacího dne tak budou u konkrétního žáka kupříkladu ze 6 vyučovacích hodin pouze 2 hodiny produktivní činnosti. Je-li takovéto členění s dostatečnou určitostí závazně stanoveno ve školním nebo vnitřním řádu nebo dohodnuto ve smlouvě podle § 65 odst. 2 zákona č. 561/2004 Sb., znamená to, že v rámci vyučovacího dne jsou jako pracovní doba ve smyslu § 122 odst. 1 zákona č. 561/2004 Sb. stanoveny pouze 2 hodiny produktivní činnosti, což se také promítne do výše odměny za produktivní činnost.
Naopak není-li výše uvedená nebo obdobná organizace praktického vyučování stanovena nebo smluvena a v praktickém vyučování nelze s určitostí od sebe oddělit produktivní a „neproduktivní“ činnost žáka, je ztěží možné stanovit pracovní dobu kratší, než je délka vyučovacího dne.
Lze proto doporučit, aby v zájmu efektivního uskutečňování praktického vyučování a právní jistoty zúčastněných osob byl obsah praktického vyučování pečlivě stanoven nebo dohodnut nejen co do druhu činností žáků, ale i jejich časového rozvržení (časový rozvrh praktického vyučování je také povinnou náležitostí smlouvy podle § 12 vyhlášky č. 13/2005 Sb.).
Z hlediska zpětného rozlišení produktivní a „neproduktivní“ činnosti je důležité vedení průkazné evidence o průběhu praktického vyučování, k níž slouží především třídní kniha podle § 28 odst. 1 písm. f) zákona č. 561/2004 Sb. Citované ustanovení pouze vymezuje účel třídní knihy, jímž je vedení průkazných údajů o poskytování vzdělávání a jeho průběhu. Konkrétní náležitosti třídní knihy nejsou stanoveny, čímž je ponechán prostor pro právnickou osobu vykonávající činnost školy, aby upravila způsob vedení třídní knihy v souladu s § 28 odst. 1 písm. f) v závislosti na obsahu a organizaci vzdělávání. Zákon č. 561/2004 Sb. však nevylučuje, aby byly údaje o průběhu praktického vyučování vedeny i v jiné evidenci stanovené ředitelem školy nebo dohodnuté ve smlouvě podle § 65 odst. 2 zákona č. 561/2004 Sb.
Problematika produktivní činnosti však nesmí zastínit význam praktického vyučování, a proto je nutné zdůraznit, že praktické vyučování je především vzděláváním a produktivní činnost je přípustnou, nikoliv však nezbytnou součástí jeho obsahu. Ředitel školy potom odpovídá za soulad poskytovaného vzdělávání (včetně praktického vyučování) se zákonem č. 561/2004 Sb. a vzdělávacími programy (srov. § 164 odst. 1 písm. b)).
- Podmínky nároku na odměnu za produktivní činnost
Jako součást obsahu právního vztahu mezi žákem a osobou, u níž se praktické vyučování vykonává, je v § 122 odst. 1 zákona č. 561/2004 Sb. zakotven nárok žáka na odměnu za produktivní činnost.
Zákon č. 561/2004 Sb. v § 122 odst. 1 ukládá osobě, u níž se praktické vyučování uskutečňuje, povinnost poskytovat žákovi odměnu za produktivní činnost, a to nezávisle na tom, zda právnická osoba v souvislosti s produktivní činností svých žáků realizuje zisk. Podle našeho názoru nebylo možné podmínku tvorby zisku dovodit ani ze školské legislativy účinné do 31. prosince 2004.
Poskytování odměny nelze podmínit tvorbou zisku z několika důvodů:
- Nárok žáka na odměnu vyplývá ze skutečnosti, že osoba, u níž se praktické vyučování uskutečňuje, využila produktivní činnosti žáka. Nedosažení zisku, které může být způsobeno například neefektivním hospodařením této osoby, by zásadně nemělo působit žákovi újmu.
- Odměna podle § 122 odst. 1 je odměnou za určitou činnost žáka a nemá povahu podílu na jejích výsledcích. Nelze ani považovat za spravedlivé, aby způsob, jímž osoba, u níž se praktické vyučování uskutečňuje, s výsledky produktivní činnosti naloží, určoval hodnotu práce žáka. V souladu s § 122 odst. 1 poslední věta zákona č. 561/2004 Sb. se proto také výše odměny za produktivní činnost stanoví v závislosti na počtu odpracovaných hodin nikoliv na výsledcích produktivní činnosti nebo uskutečněných příjmech.
- Zisk se zjišťuje odečtením výdajů (nákladů) od příjmů (výnosů) a finanční prostředky na odměny za produktivní činnost jsou výdaji (náklady) v této činnosti. Pokud by se odměna poskytovala v závislosti na tom, zda je dosaženo zisku, nastala by situace, kdy se zisk a poskytování odměny podmiňují navzájem, což z hlediska logiky není vhodné.
- Vazbou povinnosti hradit odměnu za produktivní činnost na dosažení zisku by se navíc vyloučilo poskytování této odměny v činnostech, jejichž účelem není dosahování zisku, a přesto přinášejí osobě, u níž se praktické vyučování uskutečňuje, majetkový prospěch (viz výše).
Nárok žáka na odměnu je proto dán vždy, vykonává-li žák produktivní činnost ve smyslu § 122 odst. 1.
- Finanční zdroje odměny za produktivní činnost
V § 122 odst. 1 zákona č. 561/2004 Sb. se právnické osobě vykonávající činnost školy, v níž se vykonává praktické vyučování, ukládá hradit odměnu za produktivní činnost z prostředků získaných produktivní činností. Uvedená povinnost se vzhledem ke kontextu § 122 odst. 1 vztahuje pouze na odměny za produktivní činnost vykonávanou ve škole. V ostatních případech ponechává § 122 odst. 1 zcela v dispozici osoby, u níž se praktické vyučování uskutečňuje, jaké zdroje na odměny použije.
Vzhledem k nároku žáků na odměnu za produktivní činnost však nelze odměnu neposkytnout z důvodu nedostačující výše prostředků získaných produktivní činností. Povinnost právnické osoby vykonávající činnost školy hradit odměnu za produktivní činnost z prostředků získaných touto činností je proto nutné vykládat tak, že na odměny za produktivní činnost musí být použity především finanční prostředky získané produktivní činností, nezakazuje však pro případ, že tyto prostředky nepostačují, hradit odměny také z jiných zdrojů. Jako jiné zdroje připadají v úvahu například finanční prostředky poskytnuté zřizovatelem. V případě škol, které zřizují kraje, obce a svazky obcí, je vyloučeno použití finančních prostředků státního rozpočtu podle § 160 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 561/2004 Sb., neboť to odporuje jejich účelovému určení. (Odměnu za produktivní činnost v žádném případě nelze považovat za výdaj vyplývající z pracovněprávních vztahů, poněvadž produktivní činnost žáka se neuskutečňuje v pracovněprávním vztahu.)
- Výše odměny za produktivní činnost
Odměna za produktivní činnost by měla být vyplácena pravidelně jako odměna měsíční (pokud žák produktivní činnost v daném měsíci vykonával), jak plyne z § 122 odst. 1 věta čtvrtá zákona č. 561/2004 Sb.
Výše měsíční odměny pro stanovenou týdenní pracovní dobu 40 hodin musí v souladu s § 122 odst. 1 věta čtvrtá dosahovat alespoň 30 % minimální mzdy stanovené nařízením vlády č. 303/1995 Sb., o minimální mzdě, ve znění pozdějších předpisů. Při jiné délce stanovené týdenní pracovní doby nebo v případě, že žák nevykonával produktivní činnost po dobu celého měsíce, se výše odměny za produktivní činnost poměrně upraví.
Vykonává-li se praktické vyučování ve škole, stanoví v souladu s výše uvedenými pravidly konkrétní výši odměny žáka ředitel školy podle rozsahu a kvality produktivní činnosti. Stanovit pro tentýž rozsah produktivní činnosti odlišnou výši odměny tak lze pouze v případě odlišné kvality produktivní činnosti. Zákon č. 561/2004 Sb. neumožňuje zohlednit v odměně prospěch nebo chování žáka. (To však neznamená, že nelze do výše odměny promítnout například úroveň jednání žáka se zákazníky, která sice může mít vliv na hodnocení chování žáka, zároveň však určuje kvalitu produktivní činnosti.)
Výši odměny za produktivní činnost vykonávanou ve školském účelovém zařízení nebo u jiné osoby určí buď ředitel školského účelového zařízení nebo jiná osoba v souladu s § 122 odst. 1 zákona č. 561/2004 Sb. Řediteli školy, o jejíhož žáka se jedná, neposkytuje v těchto případech zákon č. 561/2004 Sb. možnost ovlivnit výši odměny.
- Zdanění odměny za produktivní činnost
V souladu s § 6 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, je odměna za produktivní činnost příjmem ze závislé činnosti a je tak předmětem daně z příjmů fyzických osob podle § 3 odst. 1 písm. a) zákona č. 586/1992 Sb.
Žák jako poplatník daně z příjmů je v souladu s § 6 odst. 2 označován pro účely zákona č. 586/1992 Sb. jako „zaměstnanec“, to však neznamená, že jej lze považovat za zaměstnance ve smyslu pracovněprávním.
Skutečná daňová povinnost žáka bude v praxi značně omezena uplatněním ustanovení o minimální výši daně (§ 38b), popřípadě nezdanitelné části základu daně, kdy se základ daně podle § 15 odst. 1 snižuje zejména o částky:
- 38 040 Kč ročně na poplatníka,
- 11 400 Kč ročně u poplatníka po dobu, po kterou se soustavně připravuje na budoucí povolání studiem nebo předepsaným výcvikem, a to až do dovršení věku 26 let. (Pojem „soustavná příprava na budoucí povolání“ definuje § 12 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů.)
Daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob je žák povinen podat v souladu s § 38g zákona č. 586/1992 Sb.
Pokud osoba, která žákovi poskytuje odměnu za produktivní činnost, je podle § 38h povinna srážet žákovi z odměny zálohy na daň, vede pro žáka mzdový list, rekapitulaci o srážených zálohách za každý kalendářní měsíc i za celé zdaňovací období (§ 38j odst. 1).
- Odměna za produktivní činnost z hlediska povinností v oblasti sociálního zabezpečení
Fyzická nebo právnická osoba, která poskytuje odměnu za produktivní činnost, není povinna hradit za žáka pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Fyzická nebo právnická osoba sice zpravidla bude poplatníkem pojistného podle § 3 odst. 1 písm. a) nebo b) zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, žák ovšem není zaměstnancem této osoby a produktivní činnost žáka tak nezakládá povinnost hradit pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti (srov. § 3 odst. 1 písm. c)). Odměna za činnost žáka pro fyzickou nebo právnickou osobu v rámci praktického vyučování se proto nepromítne do vyměřovacího základu fyzické nebo právnické osoby v souladu s § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 589/1992 Sb.
Z titulu výkonu praktického vyučování nevzniká fyzické nebo právnické osobě ani povinnost hradit za žáka pojistné na všeobecné zdravotní pojištění. V souladu s § 5 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, je fyzická nebo právnická osoba povinna odvádět část zdravotního pojištění za pojištěnce, kteří jsou jejími zaměstnanci, nikoliv za žáky, kteří u ní vykonávají praktické vyučování podle zákona č. 561/2004 Sb.
- Produktivní činnost žáků v souvislosti s nárokem na podporu v nezaměstnanosti
Podle § 39 odst. 1 písm. a) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, má uchazeč o zaměstnání nárok na podporu v nezaměstnanosti, pokud (mimo jiné) vykonával v délce alespoň 12 měsíců v rozhodném období (poslední 3 roky před zařazením do evidence uchazečů o zaměstnání - § 41 odst. 1) zaměstnání nebo jinou výdělečnou činnost zakládající povinnost odvádět pojistné na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti.
Výkon praktického vyučování nelze považovat za zaměstnání ani za „jinou výdělečnou činnost“, neboť zaměstnáním se v souladu s § 10 zákona č. 435/2004 Sb. rozumí zaměstnání v pracovněprávním vztahu a produktivní činnost žáka nezakládá povinnost odvádět pojistné na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Doba výkonu praktického vyučování, popřípadě produktivní činnosti žáka se proto do nároku na podporu v nezaměstnanosti sama o sobě nezapočítává.
Pro účely splnění podmínky stanovené v § 39 odst. 1 písm. a) zákona č. 435/2004 Sb. se však do předchozího zaměstnání započítává tzv. náhradní doba zaměstnání, jíž je podle § 41 odst. 3 písm. h) také doba soustavné přípravy na budoucí povolání. Doba soustavné přípravy na budoucí povolání se započte bez ohledu na to, zda v této době vykonával žák také praktické vyučování, popřípadě v rámci praktického vyučování produktivní činnost. Lze ji však započíst nejvýše v rozsahu 6 měsíců (§ 41 odst. 4).
- Poskytování odměny za produktivní činnost vykonávanou u jiné osoby prostřednictvím právnické osoby vykonávající činnost školy
Jiná osoba je povinna poskytovat v souladu s § 122 odst. 1 věta druhá zákona č. 561/2004 Sb. odměnu za produktivní činnost přímo žákovi, který u této osoby vykonává praktické vyučování. Tuto povinnost lze dovodit z obsahu právních vztahů, jež v daných souvislostech vznikají.
Smlouvou podle § 65 odst. 2 zákona č. 561/2004 Sb. vzniká právní vztah pouze mezi smluvními stranami, jimiž jsou právnická osoba vykonávající činnost školy a jiná osoba. Obsahem smlouvy je závazek jiné osoby vůči právnické osobě vykonávající činnost školy uskutečňovat praktické vyučování pro žáky dané školy. Ve smlouvě mohou být dohodnuta i určitá finanční plnění mezi smluvními stranami, která však nelze považovat za odměny za produktivní činnost.
Žák je při výkonu praktického vyučování u jiné osoby vůči této osobě ve zvláštním právním vztahu, jenž vzniká přímo ze zákona č. 561/2004 Sb., a jehož obsahem je mimo jiné povinnost jiné osoby poskytovat žákovi odměnu za produktivní činnost. Odměna za produktivní činnost má povahu protiplnění za „práci“, kterou žák poskytuje jiné osobě, a jelikož jde o plnění v rámci právního vztahu, jehož subjekty jsou pouze jiná osoba a žák, musí být plněno žákovi.
Poskytování odměny za produktivní činnost právnické osobě vykonávající činnost školy by vzhledem k výše uvedenému bylo plněním bez právního důvodu a z hlediska právnické osoby vykonávající činnost školy by představovalo bezdůvodné obohacení.
Prostřednictví právnické osoby vykonávající činnost školy je při poskytování odměny za produktivní činnost jejím žákům jinou osobou přípustné na základě smluvních institutů občanského práva:
- Podle § 724 a násl. občanského zákoníku může jiná osoba jako příkazce uzavřít s právnickou osobou vykonávající činnost školy jako s příkazníkem smlouvu příkazní, v níž se právnická osoba vykonávající činnost školy zaváže vyplatit žákům odměnu poskytovanou jinou osobou. Příkaz musí být proveden tak, aby byla zachována povaha odměny za produktivní činnost jako plnění jinou osobou žákovi.
Občanský zákoník upravuje dispozitivně některé povinnosti mezi příkazcem a příkazníkem, jejichž předmětem je vzájemné finanční vyrovnání smluvních stran. Není-li dohodnuto jinak, je příkazce podle § 728 povinen příkazníkovi na jeho žádost předem poskytnout přiměřené prostředky nezbytné ke splnění příkazu.
Povinností příkazce (není-li dohodnuto jinak) je také nahradit příkazníkovi potřebné a užitečné náklady vynaložené při provádění příkazu a příkazník si může v souladu s § 730 odst. 1 v příkazní smlouvě vymínit na příkazci poskytnutí odměny. To znamená, že v případě smlouvy příkazní může jiné osobě kromě úhrady prostředků, které mají být vyplaceny žákům jako odměny za produktivní činnost, vzniknout také povinnost hradit právnické osobě vykonávající činnost školy další finanční prostředky, které zůstanou v rozpočtu právnické osoby jako její příjem.
- Využít lze také právního institutu přistoupení k závazku podle § 534 občanského zákoníku. Podle citovaného ustanovení má ten, kdo se s dlužníkem dohodne, že splní jeho závazek vůči jeho věřiteli, vůči dlužníkovi povinnost poskytnout plnění jeho věřiteli. Občanské právo proto připouští dohodu, v níž se právnická osoba vykonávající činnost školy zaváže jiné osobě splnit její závazek, který vznikl ze zákona, poskytnout žákům odměnu za produktivní činnost. Ve druhé větě § 534 se zároveň stanoví, že věřiteli (tzn. žákovi) z takové dohody nevzniká přímé právo.
Narozdíl od smlouvy příkazní zde občanský zákoník výslovně nestanoví konkrétní povinnosti jiné osoby vůči právnické osobě vykonávající činnost školy. Proto bude nezbytné dohodnout ve smlouvě také povinnost jiné osoby uhradit právnické osobě vykonávající činnost školy její náklady v odpovídající výši. Součástí dohody podle § 534 občanského zákoníku proto bude nutné učinit výčet věřitelů jiné osoby včetně výše a splatnosti jejich pohledávek.
Zásadní nevýhoda smlouvy podle § 534 občanského zákoníku spočívá v tom, že ji lze uzavřít až v případě, kdy vznikly závazky jiné osoby, které mají být předmětem smlouvy, a jsou tedy určitelné co do jejich subjektů a výše. Oproti tomu ve smlouvě příkazní se právnická osoba může zavázat k výplatě odměn za produktivní činnost do budoucna bez ohledu na to, zda závazky jiné osoby vůči žákům již vznikly. Příkazní smlouvu proto narozdíl od smlouvy podle § 534 lze učinit součástí smlouvy o obsahu a rozsahu praktického vyučování a podmínkách pro jeho konání.
Příkazní smlouvou podle § 724 a násl. občanského zákoníku nebo dohodou podle § 534 občanského zákoníku se zakládá právní vztah pouze mezi právnickou osobou vykonávající činnost školy a jinou osobou, zatímco právní vztah mezi jinou osobou a žákem zůstává nedotčen. Žák má proto nadále právo domáhat se plnění na jiné osobě. Výše plnění vůči jednotlivým žákům musí být vždy určena již jinou osobou a předmětem dohody uzavřené podle občanského zákoníku musí být výplata odměny žákům v této výši. Nelze tedy poskytnout právnické osobě vykonávající činnost školy určitý obnos finančních prostředků s tím, že se řediteli školy umožní následně ovlivnit výši odměny a promítnout do ní například prospěch žáků.
Z uvedeného dále vyplývá, že jiné osobě použitím příkazní smlouvy nebo dohody podle § 534 nezaniká povinnost účtovat o svých závazcích vůči jednotlivým žákům, ani se nemění její případné postavení plátce daně z příjmů fyzických osob podle zákona č. 586/1992 Sb. Zjednodušuje se tak pouze faktické vyplácení odměny za produktivní činnost.
Právnická osoba vykonávající činnost školy nebude o finančních prostředcích, jejichž výplatu žákům zprostředkovává, účtovat na účtech výnosů a nákladů, ale prostřednictvím účtů zúčtovacích vztahů jako o tzv. cizích prostředcích.
Závazky jiné osoby vůči jednotlivým žákům budou zanikat jejich splněním právnickou osobou vykonávající činnost školy.
Závěrem upozorňujeme, že obdobný výklad týkající se povinnosti jiné osoby poskytovat odměnu za produktivní činnost žákům a účtování o prostředcích, jejichž výplatu právnická osoba vykonávající činnost školy zprostředkovává, bylo nutné použít již na právní úpravu účinnou do 31. prosince 2004. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ve svých stanoviscích zdůrazňovalo povahu odměny za produktivní činnost jako odměny žákovi, nikoliv škole. Pokud se škola s osobou, u níž se praktické vyučování uskutečňovalo, dohodla o zprostředkování výplaty odměny, účtovala o odměnách jako o cizích prostředcích, nejednalo se tedy o výnos školy a výplaty odměny v žádném případě nemohly být mzdovými náklady školy.
10. Ke stanovení výsledného prospěchu zkoušky maturitní zkoušky
Ustanovení § 20 odst. 1 vyhlášky č. 442/1991 Sb., o ukončování studia ve středních školách a učilištích, ve znění vyhlášky č. 672/2004 Sb., stanoví, že „je-li součástí zkoušky písemná práce nebo písemná zkouška nebo není-li praktická zkouška z odborných předmětů klasifikována samostatně, zohlední se jejich hodnocení v návrhu výsledného prospěchu zkoušky, a to nejméně jednou třetinou.“
Z uvedeného vyplývá, že návrh výsledného prospěchu zkoušky (který v souladu s § 20 odst. 1 věta první citované vyhlášky vznáší příslušný zkoušející), musí vždy zohlednit hodnocení uvedených částí zkoušky nejméně jednou třetinou. O tomto návrhu pak rozhoduje zkušební komise hlasováním, přičemž při rovnosti hlasů je rozhodující hlas předsedy zkušební komise.
Lze se domnívat, že ve většině případů bude zkušební komisí schválen návrh příslušného zkoušejícího a výsledný prospěch zkoušky tedy bude shodný s tímto návrhem. Citovaná vyhláška však nevylučuje, aby se v důvodných případech zkušební komise od návrhu příslušného zkoušejícího odchýlila, a hlasováním tak schválila výsledný prospěch odlišný (a to ať již lepší či horší, především pak v případech, kdy matematicky stanovený návrh výsledného prospěchu zkoušky vychází mezi dvěma klasifikačními stupni).
K této změně došlo z důvodu posílení postavení písemných a praktických částí zkoušek při hodnocení zkoušek. Dosud v praxi docházelo k situacím, že v návrhu příslušného zkoušejícího nebylo k hodnocení písemné či praktické části zkoušky odpovídajícím způsobem přihlédnuto, což neodpovídalo charakteru a významu těchto částí zkoušky.
Je však nutné připomenout, že každý, kdo konal maturitní zkoušku, může v souladu s § 82 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), požádat krajský úřad v zákonem stanoveném termínu o přezkoumání průběhu a výsledku maturitní zkoušky. Krajský úřad je pak povinen rozhodnout o změně výsledku zkoušky nebo jejím zrušení (a nařízení jejího opakování) v případě, že zjistí, že při této zkoušce byly porušeny právní předpisy nebo se vyskytly jiné závažné nedostatky, které mohly mít vliv na řádný průběh nebo výsledek zkoušky.
V rámci případného řízení o přezkoumání průběhu a výsledku zkoušky tak musí být ze strany zkušební komise prokazatelné, že návrh výsledného prospěchu zkoušky byl stanoven v souladu s § 20 odst. 1 citované vyhlášky, a že v rámci jednání zkušební komise došlo z konkrétních důvodů k rozhodnutí o odlišném výsledném prospěchu. O takovémto postupu by tedy měl být podle našeho názoru k dispozici písemný zápis, který bude sloužit jako podklad pro rozhodnutí krajského úřadu.
V opačném případě (pokud by výsledný prospěch zkoušky nezohledňoval stanoveným způsobem hodnocení písemné či praktické části zkoušky, a nebylo by možné prokázat, že návrh výsledného hodnocení vznesený příslušným zkoušejícím ano) by bylo nezbytné dojít k závěru, že § 20 odst. 1 citované vyhlášky nebyl dodržen.
11. K poskytování součinnosti Českou školní inspekcí v rámci řízení o přezkoumání průběhu a výsledků závěrečné zkoušky, maturitní zkoušky a absolutoria krajským úřadem
Kompetence České školní inspekce v oblasti inspekční činnosti jsou taxativně upraveny v § 174 a násl. zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon). Jiné nástroje než zde vymezené nemůže Česká školní inspekce v rámci inspekční činnosti vůči školám a školským zařízením zapsaným ve školském rejstříku využít.
V konkrétním případě lze tedy ve školách a školských zařízeních zapsaných ve školském rejstříku vykonávat inspekční činnost, jejímž výstupem je v souladu s § 174 odst. 12 zákona č. 561/2004 Sb.
- inspekční zpráva v případě inspekční činnosti podle § 174 odst. 2 písm. b) a c),
- protokol podle zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ve znění pozdějších předpisů, nebo zákona č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole ve veřejné správě a o změně některých zákonů (zákon o finanční kontrole), ve znění pozdějších předpisů, v případě inspekční činnosti podle § 174 odst. 2 písm. d) a e),
- tématická zpráva v případě inspekční činnosti podle § 174 odst. 2 písm. a),
- výroční zpráva České školní inspekce.
Zvláštní právní úprava je pak obsažena v § 174 odst. 4 větě druhé ve vztahu k inspekční činnosti konané na základě stížností.
Z § 82 odst. 2 zákona č. 561/2004 Sb. vyplývá, že Česká školní inspekce je povinna poskytnout krajskému úřadu součinnost v rámci řízení o přezkoumání průběhu a výsledků závěrečné zkoušky, maturitní zkoušky, absolutoria v konzervatoři a absolutoria. Uvedené je nutné chápat tak, že Česká školní inspekce je povinna vyhovět žádosti krajského úřadu a provést v dané škole inspekční činnost, a to s využitím jednoho z výše vymezených zákonných nástrojů. Z ustanovení § 82 zákona č. 561/2004 Sb. v žádném případě nevyplývá nějaký samostatný procesní nástroj, který by mohla Česká školní inspekce při poskytování součinnosti krajskému úřadu využít (k uvedenému řešení není podle našeho názoru věcný ani právní důvod).
Dále lze uvést, že v tomto případě nelze ze strany České školní inspekce využít postup upravený v § 174 odst. 4 věta druhá zákona č. 561/2004 Sb. Využití tohoto postupu je omezeno pouze na inspekční činnost konanou na základě stížnosti. Žádost podle § 82 odst. 1 zákona č. 561/2004 Sb. však v žádném případě nelze považovat za stížnost, jedná se o samostatně upravený opravný prostředek. Nehledě na skutečnost, že o této žádosti rozhoduje krajský úřad v rámci výkonu přenesené působnosti (a to ve vztahu ke všem školám v územní působnosti kraje bez ohledu na jejich zřizovatele), nikoliv z pozice zřizovatele.
V případě poskytování součinnosti Českou školní inspekcí ve smyslu § 82 odst. 2 zákona č. 561/2004 Sb. tak bude přicházet v úvahu především výkon inspekční činnosti podle § 174 odst. 2 písm. d) zákona č. 561/2004 Sb. V souladu s § 15 zákona č. 552/1991 Sb. musí protokol mimo jiné obsahovat i popis zjištěných skutečností s uvedením nedostatků, označení ustanovení právních předpisů, které byly porušeny, kontrolní zjištění a označení dokladů a ostatních materiálů, o které se kontrolní zjištění opírá. V souladu s § 22 tohoto zákona pak kontrolní orgány také předávají svá zjištění o nedostatcích příslušným orgánům, které ve své působnosti činí opatření k nápravě zjištěného stavu (v tomto případě je tímto příslušným orgánem krajský úřad).
Z uvedeného vyplývá, že na základě součinnosti poskytnuté Českou školní inspekcí formou inspekční činnosti podle § 174 odst. 2 písm. d) zákona č. 561/2004 Sb. by měl krajský úřad získat dostatek podkladů a informací nezbytných pro rozhodnutí podle § 82 odst. 2. Je však nutné zdůraznit, že zjištění České školní inspekce jsou pouze podkladem pro rozhodnutí krajského úřadu. Není tedy vyloučeno, aby krajský úřad sám případně dokazování dále doplnil, či aby dospěl při posuzování žádosti k jinému závěru než Česká školní inspekce.
12. Kontrolovaná osoba při kontrole průběhu a výsledku závěrečné zkoušky, maturitní zkoušky či absolutoria ze strany České školní inspekce
Ustanovení § 7 odst. 2 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), definuje školu jako činnost spočívající v poskytování vzdělávání podle vzdělávacích programů uvedených v § 3. Škola tedy není pojem shodný s pojmem právnická osoba vykonávající činnost školy. Neoddělitelnou součástí činnosti střední školy, konzervatoře a vyšší odborné školy je také ukončování vzdělávání, čemuž odpovídá i to, že pravidla pro ukončování vzdělávání v daném oboru vzdělání jsou součástí příslušných učebních dokumentů (a budou součástí rámcových a školních vzdělávacích programů).
Ukončování vzdělávání je tedy součástí činnosti školy proto je v souladu s § 174 odst. 2 zákona č. 561/2004 Sb. založena kompetence České školní inspekce vykonávat inspekční činnost (jak hodnotící, tak i kontrolní) i pokud jde o ukončování vzdělávání.
Složitější je však vyřešení otázky, kdo je v případě inspekční činnosti týkající se průběhu a výsledků závěrečné zkoušky, maturitní zkoušky či absolutoria osobou, u které se provádí inspekční činnost ve smyslu § 175 odst. 1 zákona č. 561/2004 Sb. Zde je nutné vycházet ze souvisejících ustanovení zákona č. 561/2004 Sb. Činnost dané školy (včetně ukončování vzdělávání) vykonává příslušná právnická osoba (viz § 8 zákona č. 561/2004 Sb.). Tato právnická osoba také vede dokumentaci školy, včetně dokumentace týkající se ukončování vzdělávání jejích žáků a studentů. A to přesto, že samotná zkouška probíhá před zkušební komisí jako zvláštním orgánem formálně odděleným od školy samotné.
Inspekční činnost České školní inspekce tedy s ohledem na výše uvedené musí probíhat ve škole (u právnické osoby, která vykonává činnost školy), neboť pouze ta může České školní inspekci poskytnout nezbytnou dokumentaci - viz § 175 odst. 2 písm. b) a odst. 3 písm. a) zákona č. 561/2004 Sb. Z tohoto důvodu je také nezbytné seznámit ředitele školy nebo jeho zástupce s tím, že bude provedena inspekční činnost. Pokud půjde o případnou komunikaci se zkušební komisí, je samozřejmě možné, aby Česká školní inspekce jednala přímo s předsedou zkušební komise, nabízí se však také komunikace prostřednictvím místopředsedy zkušební komise, kterým je pedagogický pracovník dané školy.
Pokud jde o aplikaci § 175 odst. 4 zákona č. 561/2004 Sb., domníváme se, že v tomto případě bude situace poněkud specifická. Lze předpokládat, že Česká školní inspekce bude provádět inspekční činnost týkající se ukončování vzdělávání v řadě případů na základě žádosti krajského úřadu o poskytnutí součinnosti podle § 82. Zde je tedy konečné rozhodnutí o tom, jak bude o opravném prostředku absolventa rozhodnuto, v kompetenci krajského úřadu. Česká školní inspekce zde pouze poskytuje nezbytnou součinnost v souladu se svými zákonnými kompetencemi. Nařízení nějakých jiných konkrétních opatření k nápravě případně zjištěných nedostatků tedy nebude přicházet v úvahu.
Závěrem lze uvést, že v protokolu o kontrole zpracovaném Českou školní inspekcí tedy bude jako kontrolovaná osoba uvedena právnická osoba, která vykonává činnost dané školy. V protokolu by však v každém případě mělo být uvedeno složení zkušební komise, před kterou absolvent maturitní zkoušku, závěrečnou zkoušku či absolutorium skládal.
13. K náhradnímu termínu přijímacích zkoušek ke vzdělávání ve střední škole
V souladu s § 60 odst. 1 a 8 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), je přijímací řízení ke vzdělávání ve střední škole rozděleno do jednotlivých kol, přičemž v rámci jednotlivých kol musí být pro všechny uchazeče stanovena jednotná kritéria přijímacího řízení (viz § 60 odst. 4 zákona č. 561/2004 Sb.).
V souladu s § 3 odst. 3 vyhlášky č. 671/2004 Sb., kterou se stanoví podrobnosti o organizaci přijímacího řízení ke vzdělávání ve středních školách, se přijímací zkoušky v prvním kole přijímacího řízení, pokud jsou ředitelem školy stanoveny, konají první pracovní den v posledním úplném kalendářním týdnu měsíce dubna s 5 pracovními dny. Takto je tedy stanoven jednotný termín, ve kterém se konají přijímací zkoušky v prvním kole přijímacího řízení. Právní předpis však musí pamatovat i na ty případy, kdy se uchazeč ze závažných důvodů nebude moci v tomto jednotném termínu přijímací zkoušky zúčastnit. Z tohoto důvodu § 3 odst. 8 vyhlášky č. 671/2004 Sb. obsahuje právní úpravu podmínek, za kterých je ředitel školy povinen stanovit uchazeči náhradní termín pro vykonání přijímací zkoušky.
Podstatné však je, že i uchazeči, kteří konají přijímací zkoušku v náhradním termínu, jsou stále uchazeči prvního kola přijímacího řízení. Z tohoto důvodu budou výsledky hodnocení přijímacího řízení těchto uchazečů součástí „výsledkové listiny“ uchazečů, kteří konali přijímací zkoušku v řádném termínu.
To tedy znamená, že ředitel školy je po vyhodnocení řádného termínu přijímací zkoušky a stanovení pořadí přijatých a nepřijatých uchazečů, kteří přijímací zkoušku v tomto termínu konali, povinen ponechat pro ty uchazeče, kteří budou konat přijímací zkoušku v náhradním termínu, volná místa (vedle volných míst pro účely odvolacího řízení ve smyslu § 5 odst. 1 vyhlášky č. 671/2004 Sb.), protože je nezbytné počítat s možností, že tito uchazeči při přijímací zkoušce v náhradním termínu uspějí.
Pokud uchazeči při přijímací zkoušce v náhradním termínu neuspějí či uspějí pouze někteří, je z právního hlediska nejjednodušší takovou situaci řešit vyhlášením druhého kola přijímacího řízení na obsazení volných míst, do kterého se samozřejmě mohou přihlásit i neúspěšní uchazeči prvního kola přijímací zkoušky. Řešit tuto situaci v rámci odvolacího řízení u těch uchazečů, kteří by byli přijati, pokud by nedošlo k náhradnímu termínu přijímací zkoušky, ve většině případů nebude možné, neboť v době konání náhradního termínu již budou tato rozhodnutí pravomocná (uplyne lhůta pro podání odvolání či bude o odvolání rozhodnuto). Pokud však rozhodnutí o nepřijetí takového uchazeče dosud pravomocné není, je možné ze strany ředitele školy využití autoremedury ve smyslu § 87 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (který je účinný od 1. ledna 2006).
S ohledem na skutečnost, že v souladu s § 60 odst. 8 zákona č. 561/2004 Sb. je vyhlášení dalšího kola přijímacího řízení vázáno na ukončení jeho prvního kola (tedy na okamžik, kdy bude ředitel školy s jistotou vědět, zda a kolik volných míst pro přijetí v daném oboru vzdělání zbývá), stanoví § 3 odst. 8 vyhlášky č. 671/2004 Sb. časový limit pro konání náhradního termínu přijímací zkoušky, a to jeden měsíc od konání řádného termínu. Po uplynutí této doby tedy již není možné uchazeči prvního kola stanovit náhradní termín přijímací zkoušky, a to ani v případě, že závažné důvody, pro které se uchazeč nemohl účastnit řádného termínu, trvají. Takový uchazeč si však také může podat přihlášku ke vzdělávání v dané střední škole v druhém kole přijímacího řízení, pokud bude ředitelem školy vyhlášeno. To samé se samozřejmě vztahuje i na případná další kola přijímacího řízení.
Závěrem uvádíme, že přijímací řízení ke vzdělávání ve střední škole je velmi specifickým řízením, v rámci něhož probíhá tolik správních řízení, kolik je uchazečů o vzdělávání. V průběhu tohoto řízení se tak střetávají práva a povinnosti jednotlivých uchazečů, přičemž je každou procesní otázku nezbytné řešit tak, aby práva všech uchazečů byla co nejvíce šetřena.
14. K akreditaci vzdělávacích programů vyššího odborného vzdělávání a zápisu oborů vzdělání v rejstříku škol a školských zařízení
Vzdělávání ve vyšších odborných školách je uskutečňováno podle vzdělávacích programů akreditovaných Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy v souladu s ustanovením § 104 odst. 1 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon).
V souladu s ustanovením § 185 odst. 2 zákona č. 561/2004 Sb. se učební dokumenty vyšších odborných škol vydané podle dosavadních právních předpisů považují za vzdělávací programy pro vyšší odborné vzdělávání podle tohoto zákona akreditované na dobu 3 let od nabytí jeho účinnosti. Podle vzdělávacích programů pro vyšší odborné vzdělávání akreditovaných podle tohoto zákona postupují školy od 1. září, které následuje po jejich akreditaci a zápisu do školského rejstříku.
Nebude-li vzdělávací program v tomto stanoveném termínu akreditován a zapsán pro příslušnou vyšší odbornou školu do školského rejstříku, není vyšší odborná škola oprávněna přijímat uchazeče ke vzdělávání v daném oboru vzdělání, konat výuku, zkoušky ani přiznávat označení absolventa vyšší odborné školy.
V souladu s ustanovením § 10 odst. 2 vyhlášky č. 10/2005 Sb., o vyšším odborném vzdělávání, obsahuje žádost o akreditaci vzdělávacího programu identifikační údaje, návrh vzdělávacího programu a doklady o materiálním, personálním a organizačním zabezpečení výuky vzdělávacího programu.
Podle § 11 vyhlášky č. 10/2005 Sb. se předkládanými identifikačními údaji rozumí:
a) název, sídlo a právní forma právnické osoby, která vykonává nebo bude vykonávat činnost vyšší odborné školy,
b) zřizovatel školy v případě školské právnické osoby nebo příspěvkové organizace,
c) kód a název oboru vzdělání,
d) název vzdělávacího programu,
e) zaměření vzdělávacího programu, pokud se na zaměření dělí,
f) podmínky zdravotní způsobilosti uchazeče ke vzdělávání,
g) délka vzdělávacího programu (počet ročníků a období),
h) formy vzdělávání,
i) vyučovací jazyk.
Aby bylo možné vzdělávání v příslušném oboru vzdělání uskutečňovat, musí být tento obor vzdělání uveden v nařízení vlády č. 689/2004 Sb., o soustavě oborů vzdělání v základním, středním a vyšším odborném vzdělávání.
V případě vyššího odborného vzdělávání dochází (právě z důvodu povinnosti akreditace vzdělávacích programů podle zákona č. 561/2004 Sb.) k rozdělení oborů vzdělání vyššího odborného vzdělávání do dvou skupin, a to na obory vzdělání uskutečňované podle dosavadních právních předpisů (E2 Obory vyššího odborného vzdělávání – dobíhající soustava) a obory vzdělání, jejichž vzdělávací programy mají být již akreditované podle zákona č. 561/2004 Sb. (E1 Obory vyššího odborného vzdělávání – nová soustava).
Pokud tedy probíhá akreditace vzdělávacího programu pro konkrétní obor vzdělání zařazený v soustavě E1 do stejné skupiny jako stávající obor vzdělání zařazený v soustavě E2 a zapsaný pro danou vyšší odbornou školu v rejstříku škol a školských zařízení (stejný kód na začátku), jedná se pouze o formální změnu kódu a názvu oboru vzdělání ve vztahu k oboru vzdělání již zapsanému pro danou vyšší odbornou školu v rejstříku škol a školských zařízení.
S ohledem na skutečnost, že v takových případech k žádným věcným změnám nedochází, postačí, aby změna příslušného kódu a názvu oboru vyššího odborného vzdělávání proběhla v rejstříku škol a školských zařízení změnovým řízením, a to v souladu s ustanovením § 149 odst. 5 zákona č. 561/2004 Sb. („řízení o zápis změny v rejstříku lze zahájit i bez návrhu, má-li být dosažena shoda mezi zápisem v rejstříku a skutečným stavem“). Neuplatní se tedy postup podle § 149 odst. 1 zákona č. 561/2004 Sb.
To v praxi znamená, že pokud dojde v takovém případě k akreditaci vzdělávacího programu vyššího odborného vzdělávání, bude řízení o zápisu změny v rejstříku škol a školských zařízení Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy i bez návrhu zahájeno a tato formální změna bude provedena správním rozhodnutím o změně zápisu v rejstříku škol a školských zařízení.
15. Mají zaměstnanci právnických osob vykonávajících činnost škol nebo školských zařízení, které nezřizuje stát, kraj, obec nebo svazek obcí nárok na úhradu nákladů spojených s poskytováním stravování?
Úhrada nákladů na stravování zaměstnanců právnických osob vykonávajících činnost škol a školských zařízení zřizovaných jinými osobami než státem, krajem, obcí nebo svazkem obcí není upravena zvláštním právním předpisem, jako je tomu v případě zaměstnanců státních příspěvkových organizací vyhláškou č. 430/2001 Sb., o nákladech na závodní stravování a jejich úhradě v organizačních složkách státu a státních příspěvkových organizacích, nebo v případě zaměstnanců příspěvkových organizací zřizovaných územními samosprávnými celky vyhláškou č. 84/2005 Sb., o nákladech na závodní stravování a jejich úhradě v příspěvkových organizacích zřízených územními samosprávnými celky.
Uvedené vyhlášky se na úhradu nákladů stravování zaměstnanců právnických osob vykonávajících činnost škol nebo školských zařízení zřízených jinými osobami než státem, krajem, obcí nebo svazkem obcí nevztahují. Jde o zaměstnance právnických osob zřízených registrovanými církvemi nebo náboženskými společnostmi, kterým bylo přiznáno oprávnění k výkonu zvláštního práva zřizovat církevní školy (dále jen "církevní školy") nebo fyzickými osobami či jinými právnickými osobami než výše uvedenými (dále jen "soukromé školy").
Stravování zaměstnanců církevních škol a soukromých škol se týká pouze § 119 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), z něhož vyplývá, že stravování zaměstnanců právnických osob vykonávajících činnost škol a školských zařízení není školním stravováním.
Právní výklad ve věci stravování zaměstnanců právnických osob vykonávajících činnost škol a školských zařízení, který byl začátkem roku 2005 zveřejněn na webových stránkách Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, se týká pouze úhrady nákladů na přípravu stravy pro zaměstnance právnických osob v právní formě příspěvkových organizací zřízených státem, krajem, obcí nebo svazkem obcí. Zaměstnanci těchto příspěvkových organizací na přípravu hlavních jídel a doplňkových jídel hradí pouze náklady na spotřebované suroviny, a to v plné výši, přičemž úhrada může být ještě dále snížena o příspěvek z fondu kulturních a sociálních potřeb stanovený kolektivní smlouvou nebo vnitřním předpisem. Ostatní náklady na přípravu jídel jsou hrazeny příspěvkovou organizací (tj. zaměstnavatelem) v plné výši, a to na vrub nákladů hlavní činnosti.
Je nutné zdůraznit, že na tyto výdaje příspěvkových organizací lze po projednání s Ministerstvem financí s ohledem na znění vyhlášky č. 84/2005 Sb. a ustanovení § 33b zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů, které stanoví povinnost příspěvkových organizací zabezpečovat závodní stravování, pohlížet jako na výdaje vyplývající z pracovně právních vztahů ve smyslu ustanovení § 160 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 561/2004 Sb. Považujeme za nutné uvést, že na provozní náklady na přípravu stravy pro zaměstnance církevních škol a soukromých škol nelze takto pohlížet, neboť § 33b zákona č. 250/2000 Sb. se na tyto právnické osoby nevztahuje a žádný právní předpis tak nestanoví povinnost těchto škol jako zaměstnavatelů svým zaměstnancům závodní stravování zajišťovat. Lze vycházet pouze z obecného ustanovení § 140 zákoníku práce, který zaměstnavateli ukládá, aby zaměstnancům stravování umožnil (nikoliv zajistil).
Vzhledem k uvedenému nelze provozní náklady na přípravu stravy pro zaměstnance církevních škol hradit z finančních prostředků státu přidělených Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ze státního rozpočtu podle § 160 odst. 1 písm. b) zákona č. 561/2004 Sb. Případná úhrada uvedených provozních nákladů by odporovala účelu poskytování finančních prostředků ze státního rozpočtu církevním školám, neboť takovéto náklady nejsou ani nezbytným neinvestičním výdajem spojeným s provozem škol nebo školských zařízení ve smyslu § 160 odst. 1 písm. b) potažmo písm. a) zákona č. 561/2004 Sb.
Obdobně ani v případě soukromých škol nelze provozní náklady na přípravu stravy pro zaměstnance hradit z finančních prostředků přidělených ze státního rozpočtu podle § 160 odst. 2 zákona č. 561/2004 Sb. a § 1 zákona č. 306/1999 Sb., o poskytování dotací soukromým školám, předškolním a školským zařízením, ve znění pozdějších předpisů. Podle § 1 odst. 2 zákona č. 306/1999 Sb. se dotace soukromým školám poskytuje k financování neinvestičních výdajů souvisejících s výchovou a vzděláváním ve školách a se službami a vzděláváním, které doplňují nebo podporují vzdělávání ve školách nebo s ním přímo souvisí, nebo zajišťováním ústavní a ochranné výchovy nebo preventivně výchovné péče ve školských zařízeních (dále jen „školské služby“) a s běžným provozem školy a školského zařízení s výjimkou nájemného v rámci smlouvy o koupi najaté věci uzavřené po 1. lednu 1997 a reklamy, a u právnických osob, které poskytují vzdělávání a školské služby pro děti, žáky a studenty se zdravotním postižením, i s rehabilitací. Provozní náklady na přípravu stravy pro zaměstnance soukromých škol takovýmto nákladem nejsou.
16. Místní příslušnost krajského úřadu k uzavření smlouvy o poskytnutí dotace a zvýšení dotace ve smyslu § 3 odst. 3 a § 5 odst.1 zákona č. 306/1999 Sb.
Zákon č. 306/1999 Sb., o poskytování dotací soukromým školám, předškolním a školským zařízením, ve znění pozdějších předpisů, místní příslušnost krajského úřadu k uzavření smlouvy o poskytnutí dotace a zvýšení dotace výslovně neurčuje. V této věci je tedy nutné vycházet ze souvisejících zákonných ustanovení.
Rozsah pravomocí krajského úřadu jako orgánu kraje, který na území kraje vykonává přenesenou působnost, je dán zákonem (viz § 29 odst. 1 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), ve znění pozdějších předpisů).
V oblasti školství je tato působnost vymezena především zákonem č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon).
V souladu s § 146 odst. 1 zákona č. 561/2004 Sb. vede krajský úřad místně příslušný podle sídla právnické osoby vykonávající činnost školy nebo školského zařízení, rejstřík škol a školských zařízení uvedených v § 143 odst. 1 (tedy rozhoduje o zápisech škol a školských zařízení do rejstříku škol a školských zařízení, jejichž činnost vykonává právnická osoba se sídlem na území kraje, a to i v případě, je-li tato činnost vykonávána i na odloučeném pracovišti právnické osoby v jiném kraji).
Na základě § 151 odst. 1 zákona č. 561/2004 Sb. je pak krajský úřad místně příslušný podle sídla právnické osoby vykonávající činnost školy nebo školského zařízení orgánem rozhodujícím v průběhu řízení o výmazu školy nebo školského zařízení z rejstříku škol a školských zařízení o opatřeních k zamezení nehospodárného využití finančních prostředků poskytnutých ze státního rozpočtu.
Z uvedeného vyplývá, že kritérium sídla právnické osoby vykonávající činnost školy nebo školského zařízení je rozhodné i pro určení místní příslušnosti krajského úřadu k uzavření smlouvy o dotaci či zvýšení dotace ve smyslu zákona č. 306/1999 Sb. , neboť tento krajský úřad má zákonem stanoveny určité pravomoci související s jeho správním obvodem a nejkonkrétnější informace o činnosti školy nebo školského zařízení, jejichž činnost právnická osoba vykonává.
K uzavření smluv o poskytnutí dotace a o zvýšení dotace ve smyslu ustanovení § 3 odst. 3 a § 5 odst. 1 zákona č. 306/ 1999 Sb. je tedy příslušný krajský úřad, v jehož správním obvodu má sídlo právnická osoba vykonávající činnost školy nebo školského zařízení, a to bez ohledu na skutečnost, že daná právnická osoba vykonává svoji činnost také na území jiných krajů (například ve formě odloučených pracovišť).
Příklad: Jestliže právnická osoba vykonávající činnost zařízení školního stravování má sídlo na území hlavního města Prahy a službu školního stravování poskytuje v jednom či více místech mimo správní obvod Magistrátu hlavního města Prahy (např. v Táboře či v Liberci), je k uzavření shora uvedených smluv a k poskytování dotace ve smyslu § 162 odst. 4 zákona č. 561/2004 Sb. příslušný Magistrát hlavního města Prahy.
17. Informace o změně podmínek pro udělování výjimek z počtů dětí, žáků a studentů podle § 23 odst. 3 zákona č. 561/2004 Sb.
Zákonem č. 383/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, bylo s účinností od 1. prosince 2005 novelizováno také ustanovení § 23 odst. 3 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon).
Na základě novelizovaného § 23 odst. 3 se na zřizovatele školy, pokud jím není stát, kraj, obec nebo svazek obcí, při povolení výjimky z nejnižšího počtu dětí, žáků a studentů v jednotlivých druzích škol, ve třídě, studijní skupině a oddělení nevztahuje omezení limitem 4 dětí, žáků nebo studentů z počtu stanoveného prováděcím právním předpisem.
K výše uvedenému považujeme za nutné zdůraznit následující:
- Změna se netýká podmínek povolování výjimky z nejvyššího počtu dětí, žáků nebo studentů ve třídě, studijní skupině a oddělení. Omezení výjimky z nejvyššího počtu je dáno objektivními hledisky kvality vzdělávací činnosti školy a podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví. Naproti tomu omezení výjimek z nejnižšího počtu dětí, žáků a studentů spočívá pouze v ekonomických důvodech.
- Ekonomické důvody pro omezení výjimek z nejnižšího počtu dětí, žáků a studentů mají vzhledem k financování činnosti škol z prostředků státního rozpočtu podle skutečného počtu jednotek výkonu význam pouze tam, kde se na úhradu zvýšených výdajů na vzdělávací činnost školy podle § 23 odst. 3 věta druhá zákona č. 561/2004 Sb. používá prostředků veřejných rozpočtů. Omezení výjimky tedy zůstává beze změny v případě škol zřizovaných státem, krajem, obcí nebo svazkem obcí. Zvýšené výdaje na vzdělávací činnost škol ostatních zřizovatelů jsou hrazeny z jiných než veřejných prostředků. Není proto věcný důvod omezovat ostatní zřizovatele veřejnoprávními předpisy v povolování výjimek a vynakládání soukromých finančních prostředků.
18. K podmínkám pro přiznání zvýšení dotace právnickým osobám vykonávajícím činnost školského zařízení podle § 5 odst. 3 písm. b) zákona č. 306/1999 Sb.
Jednou z podmínek, na jejichž základě je poskytováno zvýšení dotace právnickým osobám vykonávajícím činnost školského zařízení, které nejsou zřizovány státem, krajem, obcí, svazkem obcí nebo registrovanou církví nebo náboženskou společností, je podle ustanovení § 5 odst. 3 písm. b) zákona č. 306/1999 Sb., o poskytování dotací soukromým školám, předškolním a školským zařízením, ve znění pozdějších předpisů, mimo jiné skutečnost, že „poslední výsledky hodnocení České školní inspekce jsou alespoň průměrné a v posledním protokolu o kontrole nebylo zjištěno závažné porušení platných právních předpisů“.
Česká školní inspekce vykonává ve všech školách a školských zařízeních zapsaných do školského rejstříku podle ustanovení § 174 odst. 2 písm. d) a e) zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), státní kontrolu dodržování právních předpisů, které se vztahují k poskytování vzdělávání a školských služeb a veřejnosprávní kontrolu využívání finančních prostředků státního rozpočtu přidělovaných podle § 160 až 163 zákona č. 561/2004 Sb. Na základě protokolu o takovéto kontrole je tedy možné vždy posoudit, zda došlo ze strany příslušné právnické osoby k závažnému porušení platných právních předpisů či nikoliv.
Poněkud jiná je situace pokud jde o splnění podmínky „alespoň průměrných výsledků posledního hodnocení České školní inspekce“. V souladu s § 7 odst. 4 zákona č. 561/2004 Sb. poskytuje školské zařízení služby a vzdělávání (a výchovu – viz § 1 zákona č. 561/2004 Sb.), které doplňují nebo podporují vzdělávání ve školách nebo s ním přímo souvisejí, nebo zajišťuje ústavní a ochrannou výchovu anebo preventivně výchovnou péči. Vzdělávání a výchovu uskutečňuje školské zařízení podle školního vzdělávacího programu.
Školská zařízení, která neposkytují vzdělávání a výchovu (zejména zařízení školního stravování, školní knihovna, středisko služeb školám), školní vzdělávací program nezpracovávají. Česká školní inspekce provádí svoji hodnotící inspekční činnost podle § 174 odst. 2 písm. b) a c) zákona č. 561/2004 Sb. vždy ve vztahu ke školnímu vzdělávacímu programu (resp. v případě škol v přechodném období podle učebních dokumentů schválených podle dosavadních právních předpisů). Ve školských zařízeních, která poskytují jen služby, nikoliv vzdělávání a výchovu, tedy nelze hodnotící inspekční činnost podle § 174 odst. 2 písm. b) a c) zákona č. 561/2004 Sb. provést.
Z výše uvedeného vyplývá, že od právnických osob vykonávajících pouze činnost těch školských zařízení, která poskytují pouze služby (nikoliv vzdělávání a výchovu), není možné vyžadovat splnění podmínky týkající se alespoň průměrných posledních výsledků hodnocení Českou školní inspekcí (viz § 5 odst. 3 písm. b) zákona č. 306/1999 Sb.).
V opačném případě by byl těmto právnickým osobám upřen nárok na poskytnutí zvýšení dotace, neboť by její poskytnutí bylo vázáno na nesplnitelnou podmínku.