1. Udělování souhlasu se zrušením školy a školského zařízení zřizované obcí nebo krajem ve smyslu § 14 odst. 2 a § 16 zákona č. 564/1990 Sb., o státní správě a samosprávě ve školství, ve znění pozdějších předpisů
2. Rozbor postupu při změně zřizovatele veřejných škol a školských zařízení na úrovni kraj – obec
3. Poskytování dotací na programy primární prevence sociálně patologických jevu u dětí a mládeže
4. Použití správního řádu na rozhodování ředitelů škol, předškolních a školských zařízení zřizovaných obcí ve věcech uvedených v § 3 odst. 2 zákona č. 564/1990 Sb., o státní správě a samosprávě ve školství, ve znění pozdějších předpisů
5. Pokračování v plnění povinné školní docházky žáky, kteří plnili v zahraniční povinnou školní docházku zvláštním způsobem ve smyslu § 16 vyhlášky č. 291/1991 Sb., o základní škole, ve znění pozdějších předpisů
6. Studium cizinců ve školách v České republice
7. Složení závěrečné zkoušky na základě vykonání zkoušek z příslušných vyučovacích předmětů za všechny ročníky studia
8. Nahlížení do přijímacích testů v rámci řízení o přijetí ke studiu ve střední škole
9. Klasifikace žáků střední školy na konci prvního a druhého pololetí školního roku
10. Opakování písemné práce z českého jazyka a literatury při opakování celé maturitní zkoušky ve smyslu § 21 odst. 2 a 3 vyhlášky č.442/191 Sb., o ukončování studia ve středních školách a učilištích
11. Bezúhonnost jako podmínka pro výkon činnosti pedagogického a nepedagogického pracovníka v zařízení pro výkon ústavní výchovy nebo ochranné výchovy a v zařízení pro preventivně výchovnou péči
12. Poskytování kapesného dítěti v plném přímém zaopatření umístěnému ve školském zařízení pro výkon ústavní výchovy nebo ochranné výchovy v době, kdy je dítě u osob odpovědných za výchovu na základě povolení ředitele podle § 23 odst. 1 písm. a), b) a c) zákona č. 109/2002 Sb.
13. Stanovení příspěvku na úhradu péče poskytované dětem umístěným ve školském zařízení pro výkon ústavní výchovy nebo ochranné výchovy v případě, kdy je osoba odpovědná za výchovu dítěte ve výkonu trestu odnětí svobody
14. Právní povaha rozhodnutí ředitele zařízení podle § 24 odst. 2 písm. d) zákona č. 109/2002 Sb.

1. Udělování souhlasu se zrušením školy a školského zařízení zřizované obcí nebo krajem ve smyslu § 14 odst. 2 a § 16 zákona č. 564/1990 Sb., o státní správě a samosprávě ve školství, ve znění pozdějších předpisů

          Ustanovení § 14 odst. 2 a § 16 zákona č. 564/1990 Sb. stanoví, že obec a kraj může zrušit školu nebo školské zařízení pouze se souhlasem krajského úřadu, resp. Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy.
          Účelem institutu souhlasu podle § 14 odst. 2 a § 16 zákona č. 564/1990 Sb., který byl do zákona č. 564/1990 Sb. doplněn zákonem č. 132/2000 Sb. (v souvislosti s převedením zřizovatelských kompetencí k většině škol a školských zařízení na kraje a obce), je samozřejmě především v tomto přechodném období předejít zrušování obecních a krajských škol a školských zařízení bez náhrady, v jehož důsledku by došlo k nedůvodnému ochuzení výchovně vzdělávací nabídky na daném území.
          Vedle toho však tento institut umožňuje krajským úřadům, resp. Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy s předstihem posoudit, zda navržená změna je z právního i věcného hlediska v pořádku (zda je vůbec sloučení daných příspěvkových organizací právně možné apod.) V rámci řízení o změně v síti škol, předškolních zařízení a školských zařízení, kdy příslušné orgány obcí a krajů o dané změně již rozhodly, není prostor pro předejití či zabránění případným protiprávním situacím.

          Podmínka souhlasu je jednoznačná v případě, že dochází ke zrušení školy nebo školského zařízení bez náhrady. Určité výkladové nejasnosti však panovaly v otázce, zda se podmínka souhlasu uplatní i v případě sloučení školy nebo školského zařízení - příspěvkové organizace s jinou školou nebo školským zařízením – příspěvkovou organizací. K této otázce si Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy vyžádalo stanovisko Ministerstva financí.
          Ze stanoviska Ministerstva financí č.j. 124/88 309/2003 ze dne 20. října 2003 k otázce zrušení příspěvkové organizace zřízené podle zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů, v důsledku jejího sloučení, splynutí či rozdělení, vyplývá, že jestliže zřizovatel rozhodne o sloučení, splynutí nebo rozdělení příspěvkové organizace či organizací, svým rozhodnutím jednu či více příspěvkových organizací zruší.
          To znamená, že i v případě příspěvkových organizací zřizovaných podle zákona č. 250/2000 Sb. se uplatní obecný právní model, že při sloučení, splynutí či rozdělení právnických osob dochází zároveň ke zrušení jedné či více z nich, a to přesto, že znění § 27 odst. 3 zákona č. 250/2000 Sb. není v tomto ohledu zcela jednoznačné.

          Z hlediska výkladu § 14 odst. 2 a § 16 zákona č. 564/1990 Sb., o státní správě a samosprávě ve školství, ve znění pozdějších předpisů, tento závěr znamená, že podmínka souhlasu krajského úřadu, resp. Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy se zrušením školy nebo školského zařízení zřizované obcí nebo krajem se podle našeho názoru uplatní i v případě sloučení, splynutí či rozdělení příspěvkové organizace či organizací (škol a školských zařízení), v jejichž důsledku jedna či více příspěvkových organizací právně zaniká.

          Přestože chápeme, že v řadě případů je udělení souhlasu aktem v zásadě formálním, neboť v praxi nedochází ke změnám ve výchovně vzdělávací činnosti dané školy nebo školského zařízení, v řadě případů může tento souhlas mít své opodstatnění.
          Nelze totiž podle našeho názoru zapomenout na to, že z právního hlediska se v takovém případě jedná o změnu podstatnou (škola nebo školské zařízení se stává součástí jiného právního subjektu, pracovníci školy nebo školského zařízení se stávají zaměstnanci jiného právního subjektu apod.). S provedením této změny je tak spojena řada právních kroků vyplývajících z platných právních předpisů.

          V praxi již byl institut souhlasu v tomto smyslu využit (např. v případě, kdy bylo záměrem sloučit dvě příspěvkové organizace odlišných zřizovatelů, což není právně možné apod.).

          Dále považujeme za nutné upozornit na právní důsledky absence tohoto souhlasu.
          V souladu s § 80a a násl. zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), ve znění pozdějších předpisů, a § 123 a násl. zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, vykonává Ministerstvo vnitra, resp. krajské úřady dozor nad výkonem samostatné působnosti krajů a obcí. V rámci tohoto dozoru tyto orgány zjišťují soulad usnesení, rozhodnutí nebo opatření orgánů obcí a krajů s platnými právními předpisy.
          V praxi se již objevily případy, kdy bylo konstatováno v rámci výkonu tohoto dozoru porušení zákona č. 564/1990 Sb. a příslušné orgány obcí nebo krajů byly povinny sjednat v tomto ohledu nápravu.

          Upozorňujeme, že není právně možné, aby krajský úřad či Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy udělilo souhlas se zrušením školy nebo školského zařízení zřizované obcí nebo krajem zpětně. Z povahy věci vyplývá, že souhlas krajského úřadu a Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy musí být udělen před stanoveným dnem zrušení příspěvkové organizace, neboť bez tohoto souhlasu nemohou nastat právní účinky zrušení. V případě opačného výkladu tohoto ustanovení by udělování souhlasu ztrácelo význam.

          Závěrem uvádíme, že návrh nového školského zákona již s institutem souhlasu se zrušením školy nebo školského zařízení zřizované obcí či krajem nepočítá (přechodné období, ve kterém tato pojistka byla nezbytná, přijetím nového školského zákona skončí). Tím však nebudou dotčeny zákonné povinnosti krajů a obcí zajistit podmínky pro vzdělávání v příslušných oblastech vzdělávání a školských služeb.

2. Rozbor postupu při změně zřizovatele veřejných škol a školských zařízení na úrovni kraj - obec
(Č. j. 30 283/2003-14 ze dne 16. března 2004)

I. Úvod
           

· V § 14 odst. 2 zákona č. 564/1990 Sb., o státní správě a samosprávě ve školství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 564/1990 Sb.), je obci svěřena kompetence zřizovat předškolní zařízení, základní školy a školská zařízení jim sloužící, základní umělecké školy, střediska pro volný čas dětí a mládeže, školní družinu, školní klub a školní knihovnu.

· Kraj pak podle § 16 zákona č. 564/1990 Sb. zřizuje střední školy, odborná učiliště, vyšší odborné školy a školská zařízení jim sloužící, konzervatoře a školská zařízení jim sloužící, speciální základní školy, speciální střední školy a speciální předškolní zařízení, jazykové školy, těsnopisný ústav, školské ústavy umělecké výroby a školní hospodářství, předškolní zařízení, školy a školská zařízení s jiným vyučovacím jazykem než českým, speciální základní školy při zdravotnických zařízeních, pomocné školy, zvláštní školy, zvláštní předškolní zařízení při zdravotnických zařízeních, základní umělecké školy, dětské domovy, školská zařízení pro výchovu mimo vyučování, školská zotavovací zařízení, zařízení školního stravování, plavecké školy, střediska praktického vyučování, zařízení výchovného poradenství, střediska služeb školám a střediska informačních technologií, zařízení pro další vzdělávání pedagogických pracovníků.

          Změna zřizovatele z kraje na obec je tak v zásadě právně možná především v případě, kdy zřizovatelská kompetence je zákonem svěřena jak kraji tak obci (např. základní umělecké školy, střediska pro volný čas).

          Zřizování ZUŠ a SVČ náleží dle našeho názoru především kraji, byť zákon č. 564/1990 Sb. nečiní mezi těmito zřizovateli žádný rozdíl. Základní umělecké školy jsou typické tím, že mají regionální působnost a není výjimkou, že do některých dojíždějí žáci z okruhu až 60 km. V řadě základních uměleckých škol se žáci připravují k přijímacím zkouškám na střední odborné, vyšší odborné a vysoké školy.
           

· Dále pak v souladu s § 14 odst. 12 zákona č. 564/1990 Sb. může obec se souhlasem ministerstva zřídit jako příspěvkové organizace předškolní zařízení, školu nebo školské zařízení, které podle tohoto zákona zřizuje jiný zřizovatel, prokáže-li podmínky pro zajištění výchovně vzdělávací činnosti, zejména potřebné finanční, materiální a personální zabezpečení.

V tomto případě však zájem zřizovat takové příspěvkové organizace musí projevit vždy obec. V žádném případě není možné, aby tuto iniciativu přebíral kraj. Mezi obcí a krajem při výkonu jejich samostatné působnosti neexistuje vztah nadřízenosti a podřízenosti a zřizování příspěvkových organizací je záležitostí jejich samostatných působností.

          Kromě toho se domníváme, že změna zřizovatele z kraje na obec u speciálních, zvláštních a pomocných škol, je v zásadě nežádoucí, protože tuto oblast školství má ze zákona standardně zabezpečovat právě kraj a nikoli obec (viz § 16a zákona č. 564/1990 Sb.). Obec by tyto školy měla zřizovat pouze zcela výjimečně. V těchto případech by tedy pak také iniciátorem změny neměl být kraj, ale obec.
           
 
II. Základní předpoklady pro změnu zřizovatele


          Základním předpokladem uskutečnění změny zřizovatele veřejných škol a školských zařízení (dále jen „příspěvkové organizace“) z kraje na obec je uzavření dohody mezi krajem, jako dosavadním zřizovatelem a obcí jako zřizovatelem, na kterého by měly zřizovatelské kompetence přejít. Není možné, aby iniciátorem přechodu byl pouze kraj bez souhlasného vyjádření obce.

Problematiku příspěvkových organizace upravuje zákon č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 250/2000 Sb.). Ustanovení tohoto zákona upravují zřizování, změny, zrušení, dále pak jejich rozdělení, sloučení nebo splynutí. Tento zákon však nezná a neupravuje možnost přechodu zřizovatelských kompetencí z jednoho zřizovatele na zřizovatele jiného. Není proto možné tuto změnu uskutečnit bez nutnosti zániku jedné příspěvkové organizace a vzniku příspěvkové organizace nové. Podmínkou proto bude, rozhodnutí zastupitelstva kraje o zrušení stávající příspěvkové organizace, jejímž zřizovatelem je kraj a dále pak rozhodnutí zastupitelstva obce o zřízení příspěvkové organizace nové, jejímž zřizovatelem se stane obec.

Jak již bylo výše uvedeno, kraj v souladu s § 16 zákona č. 564/1990 Sb. zřizuje v samostatné působnosti příspěvkové organizace. Ke zrušení takových příspěvkových organizací ovšem může dojít pouze se souhlasem Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (dále jen „ministerstvo“). Bez tohoto souhlasu není možné zrušení příspěvkové organizace provést. K tomu, aby byl souhlas se zrušením příspěvkové organizace udělen, bude v tomto případě ministerstvo požadovat předložení dohody uzavřené mezi krajem a obcí. Dále pak bude zohledňována skutečnost, kdy by v důsledku rušení příspěvkových organizací zásadním způsobem docházelo k omezení počtu dotčených základních uměleckých škol, domů dětí a mládeže, speciálních škol apod.

U speciálních základních škol, speciálních mateřských škol, zvláštních škol a pomocných škol si musí obec, ještě před uzavřením dohody s krajem vyžádat souhlas ministerstva podle § 14 odst. 12 zákona č. 564/1990 Sb., kdy prokáže potřebné finanční, personální a materiální zabezpečení.
 

          Výše uvedené souhlasy musí být ministerstvem uděleny před stanoveným dnem vzniku popřípadě zrušení příspěvkové organizace, neboť bez tohoto souhlasu nemohou nastat právní účinky těchto aktů.

 
III. Pracovněprávní vztahy

Na základě stanoviska Ministerstva práce a sociálních věcí č. j. 2003/49494-52 ze dne 21. 1. 2004 k otázce přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů, které si ministerstvo vyžádalo, by v tomto případě došlo k přechodu práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů ve smyslu § 249 zákoníku práce. Podle tohoto ustanovení v případě převodu zaměstnavatele nebo jeho části, převodu úkolů nebo činností zaměstnavatele k jinému zaměstnavateli přecházejí práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů vždy na přejímajícího zaměstnavatele, aniž by bylo třeba končit pracovní poměry zaměstnanců a navazovat nové. Převod k jinému zaměstnavateli nemůže být výpovědním důvodem za strany zaměstnavatele.

K převodu zaměstnavatele, části zaměstnavatele nebo k převodu úkolů nebo činnosti zaměstnavatele může dojít jen tehdy, existuje-li pro to právním předpisem předpokládaný důvod, který je vyjádřen konkrétním právním úkonem. Převodem se rozumí změna osoby odpovědné v právním smyslu za činnost dosavadního zaměstnavatele, a to bez ohledu na to, jaký je právní důvod převodu, a na to, zda byla na přejímajícího zaměstnavatele převedena vlastnická práva k majetku. Rozhodujícím kritériem pro posouzení převodu zaměstnavatele či činnosti zaměstnavatele je, že přejímající zaměstnavatel je způsobilý pokračovat v dosavadní činnosti bývalého zaměstnavatele.
 
Podmínkou možnosti přechodu činnosti stávajícího zaměstnavatele na přejímajícího zaměstnavatele (a s tím i přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů) je,
 

· že kraj školu zruší jako příspěvkovou organizaci k určitému datu a obec školu jako příspěvkovou organizaci zřídí tak, aby její činnost bezprostředně navazovala na činnost zrušené příspěvkové organizace (ke vzniku nové příspěvkové organizace dojde tentýž případně nejpozději následující den).

· právem předpokládaný právní úkon, na základě kterého dojde k převodu činností ze stávajícího zaměstnavatele na zaměstnavatele nového. Tímto právním úkonem může podle našeho názoru být pouze dohoda mezi obcí a krajem. Jestliže by taková dohoda chyběla, nebylo by vůbec možné přechod pracovně právních vztahů uskutečnit.

Příspěvková organizace (škola, školské zařízení) nově zřízená obcí, bude v plném rozsahu plnit úkoly krajem zrušené příspěvkové organizace (školy, školského zařízení). Přejde na ni vzdělávací činnost, kterou zajišťovala zrušená příspěvková organizace, a bude též plnit úkoly zaměstnavatele pro zaměstnance zrušené příspěvkové organizace.

S ohledem na výše uvedené není nutné, aby byl ředitel původní příspěvkové organizace ze své funkce odvolán a na základě výsledků konkursního řízení jmenován nový. Tento postup je tedy výlučně v kompetenci nového zřizovatele a je pouze na jeho uvážení, zda původního ředitele odvolá či ponechá ve funkci. Pokud by však kraj jako dosavadní zřizovatel příspěvkové organizace odvolal ředitele z funkce, je nutné nového ředitele jmenovat na základě výsledků konkursního řízení v souladu s § 14 odst. 8 zákona č. 564/1990 Sb. a vyhlášky č. 72/2003 Sb., o sestavování konkursních komisí a pravidlech jejich činnosti při konkursním řízení na vybrané funkce v oblasti školství.
 

· Majetek ve vlastnictví kraje, který je svěřen stávající příspěvkové organizaci do správy

      Převod vlastnického práva k tomuto majetku je nutné řešit dohodou mezi krajem a obcí (ať už by šlo o darování či úplatný převod vlastnického práva). Případné užívací vztahy (výpůjčka, nájem) lze řešit také dohodou mezi krajem jako vlastníkem majetku a nově zřizovanou příspěvkovou organizací.

· Majetek ve vlastnictví příspěvkové organizace zřizované krajem

      Pokud je stávající příspěvková organizace vlastníkem majetku (získaného darem apod.), přiklání se výklad Ministerstva financí publikovaný ve Finančních zprávách č. 01/04 k tomu, že i v tomto případě dojde zrušením stávající příspěvkové organizace nejprve k přechodu tohoto majetku na kraj jako jejího zřizovatele a teprve následně koná kraj další právní úkony (viz výše).
       

· Upozorňujeme, že pokud k „přechodu zřizovatelských kompetencí“ má dojít v průběhu kalendářního roku (např. ke dni 1. 9. 2004), je nutné provést mimořádnou účetní závěrku včetně uzavření veškerých účetních a finančních výkazů, vypořádat dané období kalendářního roku jak v oblasti prostředků státního rozpočtu tak v oblasti prostředků od zřizovatele a fondů příspěvkové organizace. Nová příspěvková organizace musí sestavit na zbytek kalendářního roku (např. od 1. 9. do 31. 12.) svůj rozpočet, zavést své účetnictví, příslušné účetní a finanční výkazy atd. Stejně tak bude muset krajský úřad upravit rozpočet „přímých vzdělávacích“ výdajů pro tyto školy.

Blíže k této otázce výklad Ministerstva financí publikovaný ve Finančních zprávách č. 01/04:
Při zrušení příspěvkové organizace je nutné, aby tato účetní jednotka před uzavřením účetních knih provedla inventarizaci majetku a závazků (zjistila skutečný stav majetku a závazků, včetně vypořádání případných zjištěných inventarizačních rozdílů), poté převedla veškerý majetek a závazky na příslušného zřizovatele tzn. příslušný územní samosprávný celek. Pokud tato účetní jednotka předpokládá, že hospodářským výsledkem jejího hospodaření bude ztráta, včetně ztráty z minulých účetních období je nutné, aby se souhlasem zřizovatele před uzavřením účetních knih ztrátu vyrovnala, to znamená, že by měla účetní jednotka postupovat podle ustanovení Čl. II, bodu 2, účtové třídy 9, Opatření MF, kterým se stanoví účtová osnova, postupy účtování, uspořádání položek účetní závěrky a obsahové vymezení těchto položek pro organizační složky státu, územní samosprávné celky a příspěvkové organizace č. j. 283/76 104/2000, ve znění opatření č. j. 283/54 991/2001 a 283/77 227/2001, v platném rozsahu pro účetní období 2003, které vymezuje na účet 902 – Fond oběžných aktiv, na základě rozhodnutí zřizovatele při zániku účetní jednotky může zanikající příspěvková organizace zaúčtovat zhoršený hospodářský výsledek (ztrátu), pokud jsou vypořádány finanční a peněžní fondy této účetní jednotky. V případě, že ztráta příspěvkové organizace i po výše uvedených krocích nebyla v plné výši pokryta je nutné, aby příslušný zřizovatel tuto ztrátu zanikající účetní jednotky uhradil, ještě před uzavřením účetních knih. Pokud nedojde k úhradě ztráty zřizovatelem, je třeba, aby příspěvková organizace zaúčtovala pohledávku vůči zřizovatele ve výši nepokryté ztráty. Teprve po těchto krocích by zanikající příspěvková organizace měla sestavit účetní závěrku (rozvahu, bilanci), výkaz zisku a ztráty a přílohu. Rozvaha této účetní jednotky po uplatnění výše uvedených postupů by neměla obsahovat zůstatky, tzn. Úhrn aktiv a Úhrn pasiv by měl být roven 0.

· Velmi podstatná je skutečnost, že prostředky peněžních fondů příspěvkové organizace (FKSP, investiční, rezervní a fond odměn) zřizované krajem nelze převést na příspěvkovou organizaci zřizovanou obcí. Pokud příspěvková organizace zřizovaná krajem tyto prostředky do doby svého zrušení nevyčerpá, přejdou dnem zániku příspěvkové organizace na zřizovatele, tedy kraj. Uvedené je možné ošetřit pouze tak, že se kraj v dohodě mezi ním a obcí zaváže, že prostředky, které z fondů organizace do svého rozpočtu obdrží, poskytne formou účelové dotace do rozpočtu obce, která příspěvkovou organizaci zřídí. Pokud by tyto prostředky byly dále z rozpočtu obce poskytnuty do rozpočtu příspěvkové organizace nad rámec běžných výdajů na provoz (což by mělo zajistit účelové určení dotace ze strany kraje), mohly by být ze zlepšeného hospodářského výsledku po zdanění rozděleny do fondů nové příspěvkové organizace. Fond kulturních a sociálních potřeb však bohužel tímto způsobem naplnit nelze, protože forma jeho naplňování je zákonem 250/2000 Sb. přesně stanovena.

          Pokud dojde k „přechodu zřizovatelských kompetencí v průběhu kalendářního čtvrtletí např. k 1. 9. (vzhledem k tomu, že se jedná o termín uprostřed kalendářního čtvrtletí), bude nutné upravit vlastní rozpočty přímých vzdělávacích výdajů na příspěvkové organizace zřizované kraji a příspěvkové organizace zřizované obcemi.

Kromě výše uvedených oblastí by nezbytnou součástí dohody informace o tom, jakým způsobem bude vyřešen převod prostředků na provoz této příspěvkové organizace na zbývající část roku z kraje na obec.
 
Všechny uvedené skutečnosti (vyjádřené v částech II. – V.) musí být doloženy v žádosti kraje o souhlas se zrušením stávající příspěvkové organizace. Teprve na základě tohoto doložení bude kraji udělen souhlas se zrušením této příspěvkové organizace.
 
 
VI. Síť škol, předškolních a školských zařízení

          S ohledem na výše uvedené není možné, aby zápis nových skutečností do sítě škol, předškolních a školských zařízení (dále jen „síť“) proběhl pouze na základě změnového řízení. Bude nutné, aby došlo

· k vyřazení stávající příspěvkové organizace ze sítě a
· k zařazení příspěvkové organizace nově vzniklé, a to na základě řízení o zařazení školy nebo školského zařízení do sítě.

      Změnové řízení v tomto případě nepřichází v úvahu, neboť zde vznikne právně zcela nový subjekt, který bude činnost školy nebo školského zařízení vykonávat.

          V tomto metodickém materiálu počítáme s datem uskutečnění změny zřizovatele především s datem 1. 9. 2004. Pro uskutečnění zařazení nové příspěvkové organizace k tomuto datu je v souladu s § 13a odst. 4 zákona č. 564/1990 Sb. nutné předložit žádost o zařazení do sítě nejpozději do 30. listopadu 2003. Tuto situaci je možné řešit individuálně výjimkou ve smyslu § 13a odst. 5 zákona č. 564/1990 Sb. Jako nejzazší termín pro podání žádostí navrhujeme stanovit datum 31. 5. 2004.

          Žádost o zařazení by však nemusela obsahovat všechny náležitosti podle ustanovení § 13b odst. 1 zákona č. 564/1990 Sb., neboť skutečnosti, kterých se taková změna nedotkla, by nebylo nutné znovu dokládat.

          Vždy však bude nutné doložit např. zřizovací listinu, majetkové a finanční zajištění činnosti, neboť v těchto údajích vždy dojde ke změně.
           
VII. Závěr

          Změna zřizovatele na úrovni kraj – obec je z právního hlediska komplikovaný proces, nesoucí v sobě nemalý počet problémů. Proto bychom tuto formu řešení doporučovali využívat pouze v ojedinělých odůvodněných případech.

3. Poskytování dotací na programy primární prevence sociálně patologických jevu u dětí a mládeže

          Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy každoročně vyhlašuje Programy na podporu aktivit v oblasti prevence sociálně patologických jevů u dětí a mládeže. Programem I pak jsou Preventivní programy realizované školami a školskými zařízeními. Na tyto programy jsou v souladu s § 14 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 218/2000 Sb.), poskytovány Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy účelové dotace do rozpočtů krajů, jejichž cílem je podpora projektů zaměřených cíleně na problematiku prevence sociálně patologických jevů u dětí a mládeže škol a školských zařízení v územním obvodu příslušného kraje.

          Tyto finanční prostředky jsou Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy přidělovány na základě rozhodnutí, které v souladu s § 14 odst. 3 zákona č. 218/2000 Sb., obsahuje označení příjemce dotace, účel, na který je dotace poskytována a podmínky jejího použití.

Je nutné zdůraznit, že s ohledem na to, že se v tomto případě nejedná o finanční prostředky podle § 8 odst. 2 zákona č. 564/1990 Sb. o státní správě a samosprávě ve školství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 564/1990 Sb.), ani o finanční prostředky na rozvojové programy či pokusné ověřování podle § 12 odst. 5 zákona č. 564/1990 Sb., jsou tyto finanční prostředky přidělovány krajům v rámci výkonu jejich samostatné působnosti.

Nejedná se tedy o finanční prostředky ze státního rozpočtu, se kterými nakládá kraj v přenesené působnosti (nejsou přidělovány územnímu samosprávnému celku v souvislosti s výkonem státní správy na úrovni kraje).

S ohledem na článek 105 Ústavy České republiky může kraj v rámci výkonu přenesené působnosti přidělovat finanční prostředky státního rozpočtu pouze, pokud tak stanoví zákon. V tomto případě tomu tak ale není.

Zde je třeba vycházet z ustanovení § 4 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého, pokud zvláštní zákon upravuje působnost krajů a nestanoví, že jde o přenesenou působnost, platí, že jde vždy o činnost patřící do samostatné působnosti krajů. Finanční prostředky na podporu programů typu Programy na podporu aktivit v oblasti prevence sociálně patologických jevů u dětí a mládeže jsou tedy formou dotace do rozpočtu kraje ve smyslu § 7 odst. 1 písm. c) zákona č. 218/2000 Sb. přidělovány krajům, které s nimi nakládají v samostatné působnosti podle kritérií stanovených v rozhodnutí o poskytnutí dotace podle § 14 odst. 3 zákona č. 218/2000 Sb. (v tomto případě na základě výsledků výběrového řízení, kdy stanovení kritérií takového výběrového řízení je v kompetenci kraje, ovšem pouze v mezích stanovených v rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy).

K tomuto závěru došlo také Ministerstvo financí ve svém rozhodnutí č. j. 144/6144/2003 ze dne 29. 1. 2003.

Z výše uvedeného tedy vyplývá, že finanční prostředky, které Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy poskytuje krajům za účelem realizace Programů na podporu aktivit v oblasti primární prevence sociálně patologických jevů u dětí a mládeže se stávají prostředky rozpočtu kraje. Kraj rozhodne v samostatné působnosti o výběru konečných příjemců těchto finančních prostředků, s tím, že (jak již bylo uvedeno výše) je vázán pravidly a omezeními pro nakládání s finančními prostředky dotace, stanovenými v rozhodnutí vydaném Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy v souladu s § 14 odst. 3 zákona č. 218/2000 Sb.. Porušení podmínek tohoto rozhodnutí bude považováno za porušení rozpočtové kázně ve smyslu § 44 odst. 2 zákona č. 218/2000 Sb.

4. Použití správního řádu na rozhodování ředitelů škol, předškolních a školských zařízení zřizovaných obcí ve věcech uvedených v § 3 odst. 2 zákona č. 564/1990 Sb., o státní správě a samosprávě ve školství, ve znění pozdějších předpisů

          Zákony upravující výkon státní správy na jeho jednotlivých úsecích po věcné stránce zpravidla výslovně upravují rozsah použití zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů (správní řád), při rozhodování o právech a povinnostech fyzických nebo právnických osob v oblasti státní správy vyplývajících z takových zákonů.

          Pokud tato otázka v zákoně výslovně upravena není, je nutno při otázce, zda se při určité rozhodovací činnosti orgánu veřejné správy postupuje podle správního řádu či nikoliv, vždy vycházet z obecného vymezení rozsahu působnosti správního řádu, tak jak ho určuje § 1 a § 2 správního řádu, a to v porovnání s úpravou ve zvláštních zákonech.

          Podle ustanovení § 1 odst. 1 správního řádu, se tento zákon vztahuje na řízení, v němž o právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech fyzických nebo právnických osob rozhodují v oblasti státní správy správní úřady. Správní řízení podle správního řádu je tedy právními normami upravený postup správních úřadů, který směřuje k vydání správního aktu, dotýkajícího se práv a povinností fyzických nebo právnických osob v oblasti státní správy.

          Obdobně je podle našeho názoru třeba postupovat v případě, že zvláštní zákon stanoví, že se ustanovení správního řádu vztahují pouze na některá řízení podle příslušného zákona, popřípadě, že se obecné předpisy o správním řízení na některé případy nevztahují, pokud zároveň nejsou pozitivně upravena procesní pravidla, podle kterých se v daném řízení postupuje.

          Tento závěr lze podpořit i dvěma judikáty.

          Prvním z nich je nález Ústavního soudu č. 3/1997 Sb., který k návrhu Vrchního soudu v Praze zrušil část zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, jímž byl vyloučen pro určitý typ rozhodování správní řád, a ztotožnil se s názorem, že výluka správního řádu je neústavní, nejsou-li současně stanoveny zákonné meze a způsoby uplatňování státní moci při rozhodování.

           Dalším je rozhodnutí Vrchního soudu ze dne 21.9. 1998, které se týká konkrétně § 22 zák.č. 564/1990 Sb. Podle něj z tohoto ustanovení nelze dovodit, že by se na řízení, která nejsou uvedena v první větě § 22 zák.č. 564/1990 Sb. („obecné předpisy o správním řízení se vztahují na rozhodování podle § 3 odst. 2, § 7 písm. b) a c), § 12 odst. 5 písm. s), § 19 odst. 4 a § 20“) neměla vztahovat ustanovení zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů (správní řád). Užití takového argumentu a contrario brání výslovné ustanovení § 1 odst. 1 správního řádu se svou pozitivní formulací. V odůvodnění tohoto rozhodnutí Vrchní soud konstatuje, že nemůže vyslovit souhlas s argumentem, který by z pozitivní formulace první věty § 22 zák.č. 564/1990 Sb., „se vztahuje“ dovozoval nepřímou novelu, resp. vyloučení správního řádu pro případy v první větě § 22 neuvedené. Taková interpretace by byla neústavní, a proto soud vykládá zmíněné ustanovení tak, že zákonodárce formulací pouze zdůrazňuje, že ve vypočtených případech se správní řád užije; v ostatních případech se však užije rovněž, protože to vyplývá z ustanovení § 1 odst. 1 správního řádu.

          Dále Vrchní soud konstatoval, že vyloučení správního řádu z rozhodování o právech a povinnostech občanů v případě, že neexistuje jiná použitelná úprava, kterou by správní orgán byl povinen respektovat, je v rozporu s ústavním pořádkem, konkrétně s čl. 2 odst. 3 Ústavy („Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon“.) a s ustanovením čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle kterého „Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.“. Jestliže tedy existuje ústavní povinnost správního orgánu postupovat zákonným způsobem a současně hmotněprávní předpis vyloučí užití zákona, který takový postup upravuje, je taková výluka v rozporu s Listinou i Ústavou.

           Z výše uvedeného vyplývá, že ustanovení poslední věty § 22 zák.č. 564/1990 Sb., neznamená, že se v případech rozhodování ředitele škol, předškolních a školských zařízení zřizovaných obcí podle § 14 odst. 2 tohoto zákona, nejedná o správní řízení probíhající podle správního řádu.
          Vzhledem ke skutečnosti, že neexistuje pozitivní právní úprava obsahující pravidla pro toto řízení, použije se podle našeho názoru na rozhodování ředitelů škol, předškolních a školských zařízení zřizovaných obcí ve věcech uvedených v § 3 odst. 2 zákona č. 564/1990 Sb., správní řád analogicky.

          (Je nepochybné, že obecní školy, předškolní a školská zařízení jsou součástí „veřejného“ školství, v němž stát (v širším slova smyslu) přímo nebo prostřednictvím územních samosprávných celků zajišťuje právo každého na vzdělání zaručené ústavním pořádkem České republiky. Za současného právního stavu nese obec a obcí zřizované školy, předškolní a školská zařízení odpovědnost za zajištění významného segmentu vzdělávací soustavy.
          Je tedy nepochybné, že rozhodnutí ředitele školy, předškolního či školského zařízení zřízené obcí podle § 14 odst. 2 zákona č. 564/1990 Sb. významným způsobem zasahuje do práv a právem chráněných zájmů dětí, žáků a uchazečů o vzdělávání v oblasti státní správy.)

          Odvolacím orgánem proti rozhodnutí ředitele školy, předškolního nebo školského zařízení zřizovaných obcí v těchto věcech je analogicky krajský úřad, a to v souladu s § 7 písm. b) zák. č. 564/1990 Sb. (s výjimkou rozhodování podle § 3 odst. 2 písm. c) a k), ve kterých je odvolacím orgánem obec v samostatné působnosti).

          Na závěr uvádíme, že návrh nového školského zákona již rozhodování ředitele základní školy zřizované obcí již stávající nedostatek § 22 zákona č. 564/1990 Sb. napravuje, a výslovně označuje rozhodování ředitelů škol a školských zařízení zřizovaných obcí jako správní řízení, které bude probíhat podle správního řádu.

5. Pokračování v plnění povinné školní docházky žáky, kteří plnili v zahraniční povinnou školní docházku zvláštním způsobem ve smyslu § 16 vyhlášky č. 291/1991 Sb., o základní škole, ve znění pozdějších předpisů

          Podle ustanovení § 34 odst. 4 zák.č. 29/1984 Sb., o soustavě základních škol, středních škol a vyšších odborných škol (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů, trvá povinná školní docházka devět let a žáci ji splní ukončením období školního vyučování školního roku, v němž dovrší poslední rok povinné školní docházky.
Podle ustanovení § 3 odst. 7 vyhlášky č. 291/1991 Sb., o základní škole, ve znění pozdějších předpisů, žáky, kteří navštěvovali školu na území jiného státu (a plnili tak povinnou školní docházku zvláštním způsobem podle ustanovení § 16 odst. 1 písm. a) a b) této vyhlášky) a nekonali zkoušky podle § 18 této vyhlášky, ředitel školy zařazuje do příslušného ročníku na základě zjištění úrovně jejich dosavadního vzdělání a znalosti vyučovacího jazyka.
Vzhledem ke skutečnosti, že třetím, rovnocenným způsobem tzv. zvláštního způsobu plnění povinné školní docházky, je podle ustanovení § 16 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 291/1991 Sb. také „individuální výuka“, přičemž vyhláška výslovně nepamatuje na situaci, kdy se ze zahraničí vrátí žák, který byl doma podle prohlášení rodičů individuálně vzděláván a nekonal zkoušky podle § 18 této vyhlášky, je podle našeho názoru možné v tomto případě použít ustanovení § 3 odst. 7 vyhlášky o základní škole analogicky, tj. rovněž umožnit řediteli základní školy, aby jej zařadil do příslušného ročníku na základě zjištění úrovně jeho dosavadního vzdělání a znalosti vyučovacího jazyka.
V konkrétním případě to tedy znamená, že pokud rodiče žáka, který absolvoval v České republice např. 5 let povinné školní docházky a poté odjel na 2 roky do zahraničí, po jeho návratu do ČR předloží řediteli kmenové základní školy písemné prohlášení, že žák doma absolvoval určitou individuální výuku, nezařadí jej ředitel automaticky do dalšího ročníku základní školy (v tomto případě do 6. ročníku), ale může postupovat rovněž podle ustanovení § 3 odst. 6 uvedené vyhlášky a zařadit jej po posouzení jeho znalostí např. do 7. nebo dalšího vyššího ročníku základní školy.
Co se týče otázky, kolik školních roků by měl ředitel školy v tomto případě (tedy tehdy, kdy byl žák podle prohlášení rodičů po dobu svého pobytu v zahraničí individuálně vzděláván), žákovi započítat na jeho povinnou školní docházku, jsme toho názoru, že započítány by měly být všechny školní roky, strávené žákem v zahraničí, tedy bez ohledu na to, do kterého ročníku základní školy bude žák po návratu ředitelem školy zařazen.

          Za současného právního stavu neexistuje žádná horní věková hranice, po jejímž překročení povinnost školní docházky zaniká. Návrh nového školského zákona však již počítá s tím, že povinnost školní docházky zaniká po dovršení 17. roku věku, přestože žák z nejrůznějších důvodů nenavštěvoval školu devět školních roků.

Kladení důrazu na splnění povinné školní docházky není pouhou formalitou, má naopak velký význam i v praktickém životě. Žák, který nesplní povinnou školní docházku, si tím uzavírá cestu k možnostem pokračování ve vzdělávání. Podle ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 29/1984 Sb., o soustavě základních škol, středních škol a vyšších odborných škol (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů, se ke studiu na středních školách přijímají žáci a další uchazeči, kteří splnili povinnou školní docházku. Obdobně je tomu u učilišť podle ustanovení § 17a odst. 1 školského zákona
Ukončení povinné školní docházky má velký význam i v pracovněprávní oblasti, resp. pro získaní pracovněprávní způsobilosti. Podle § 11 odst. 1 zákoníku práce, způsobilost fyzické osoby mít v pracovněprávních vztazích práva a povinnosti a způsobilost vlastními právními úkony nabývat těchto práv a brát na sebe tyto povinnosti (tzv. pracovněprávní způsobilost), vzniká dnem, kdy fyzická osoba dosáhne 15 let věku; zaměstnavatel však s ní nesmí sjednat jako den nástupu do práce den, který by předcházel dni, kdy tato fyzická osoba ukončí povinnou školní docházku. Z uvedeného je zřejmé, že fyzická osoba, která nemá ukončenou povinnou školní docházku, nemůže být ani zaměstnancem ve smyslu zákoníku práce.
Podle § 60 školského zákona může základní škola nebo střední škola organizovat pro občany, kteří nezískali základní vzdělání, kurzy pro získání základního vzdělání. Tyto kurzy jsou organizovány pro občany, kteří sice mají splněnou povinnou školní docházku, nezískali však základní vzdělání, tj. ukončili povinnou školní docházku v nižším než v devátém ročníku základní školy. Domníváme se, že za současného právního stavu si absolvováním tohoto kurzu nelze doplnit chybějící roky povinné školní docházky. Naopak ten, kdo povinnou školní docházku splněnou nemá, nemůže být do tohoto kurzu vůbec zařazen.
 
6. Studium cizinců ve školách v České republice

      Dnem vstupu České republiky do Evropské unie začne být účinná celá řada nových právních předpisů případně novel předpisů stávajících, které jsou výsledkem implementace či jiné formy převzetí práva ES do právního řádu ČR. Dále začne platit i ta část práva ES, která je aplikovatelná přímo bez převzetí do právního řádu ČR. Základem práva ES, tzv. prvním pilířem, jsou tři (někdy se uvádí čtyři) zakládající smlouvy. Z těchto smluv vyplývají i čtyři základní svobody, svoboda pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu. Pro resort školství je důležitá zejména svoboda pohybu osob. Ta vychází zejména z článků 39 a 40 smlouvy o založení Evropského společenství a základem této svobody je, že při zaměstnávání osob musí být se všemi občany EU zacházeno stejně a musí být odstraněny všechny překážky, které by mohly volnému pohybu bránit (např. překážky v přístupu dětí pracovníka ke vzdělávání). Dalším důležitým článkem je čl. 18, který říká, že každý občan Unie má právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států s výhradou omezení a podmínek stanovených v této smlouvě a v předpisech přijatých k jejímu provedení. V čl. 12 je pak zakotven tzv. princip nediskriminace, který znamená, že v rámci předmětu úpravy této smlouvy, aniž by byla dotčena její zvláštní ustanovení, je zakázána diskriminace z důvodů státní příslušnosti.
      Na tuto zakládající smlouvu pak navazují další předpisy ES. Jde zejména o nařízení Rady 1612/68 o svobodě pohybu pracovníků v rámci Společenství a navazující směrnici 68/360/EHS o odstranění omezení pohybu a pobytu pracovníků členských států a jejich rodinných příslušníků uvnitř Společenství. Dále je důležitá směrnice 90/364/EHS o právu pobytu, směrnice 93/96/EHS o právu pobytu pro studenty a z poslední doby doporučení Parlamentu a Rady 2001/613/ES o mobilitě studentů. Toto doporučení výslovně říká, že mobilita studentů, učitelů a dalších účastníků vzdělávání je nedílnou součástí svobody pohybu osob. Zakládající smlouvy a nařízení jsou aplikovatelná přímo, směrnice musí být transponovány do právního řádu členského státu. Vzhledem k pokročilé přípravě na nadcházející členství jsou již všechny tyto předpisy v právních předpisech ČR nějakým způsobem zohledněny.
      Ze všech předpisů zmíněných výše vyplývá jedno základní pravidlo: rovnost zacházení pro všechny občany EU, což v resortu školství znamená přístup ke vzdělávání a odbornému výcviku za stejných podmínek, jako mají občané toho konkrétního státu. Jak je navíc vidět na posledně zmíněném doporučení, ochrana rovného zacházení se neustále posiluje. Zatímco starší nařízení a směrnice byly zaměřeny zejména na tzv. migrující pracovníky a jejich rodiny, dnes se do práva na svobodu pohybu a na rovné zacházení zahrnují i migrující studenti.
      
      Na výše zmíněné požadavky unijní legislativy proto musí reagovat i školství. V současné době platný a účinný zákon č. 29/1984 Sb., o soustavě základních škol, středních škol a vyšších odborných škol (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů, výslovně hovoří pouze o plnění povinné školní docházky dětí osob se státní příslušností členského státu Evropské unie (§ 37a). Jde o konkrétní transpozici směrnice Rady č. 77/486 ze dne 25. července 1977. Je nutné upozornit, že včlenění tohoto ustanovení do školského zákona v žádném případě neznamená, že by děti ostatních cizinců byly ze vzdělávání vyloučeny. Pouze jsou vzhledem k nadstandardním vztahům mezi členskými státy EU dětem občanů těchto členských států přiznána určitá exkluzivní práva, která mají za cíl ještě více napomoci praktickému výkonu práva na svobodu pohybu osob v rámci EU. Směrnice a nařízení týkající se volného pohybu osob v tomto zákoně výslovně převzata nejsou, neboť zákon o podmínkách přístupu ke vzdělání nehovoří vůbec a tato problematika je zatím svěřena podzákonným právním předpisům (vyhláškám).
      Tyto prováděcí předpisy počítají s přijetím cizinců ke studiu, např. vyhláška č. 10/1997 Sb., o přijímání žáků a dalších uchazečů ke studiu ve středních školách zřizovaných státem, ve znění pozdějších předpisů, vyhláška č. 291/1991 Sb., o základní škole, ve znění pozdějších předpisů (§ 3 odst. 6). U vyhlášky č. 10/1997 Sb. se v případě občanů EU bude uplatňovat ustanovení § 1 odst. 7 písm. d) o prokázání oprávnění k pobytu v souladu se  zákonem č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zejména zákona č. 217/2002 Sb. Tato novela doplňuje mimo jiné do zákona s účinností ke dni vstupu smlouvy o přistoupení České republiky do Evropské unie v platnost hlavu IVa: Pobyt občana Evropské unie a jeho rodinných příslušníků na území ČR na základě zvláštního pobytového povolení.
      Vzhledem k tomu, že vyhláška č. 10/1997 Sb. byla vyhláškou č. 160/2003 Sb. uvedena do souladu s novým zněním zákona o pobytu cizinců, je možné i nutné ji v této podobě nadále uplatňovat. U občanů EU a jejich rodinných příslušníků se však jako doklad, z něhož vyplývá oprávněnost pobytu, může přijímat i cestovní pas nebo průkaz totožnosti členského státu EU, jelikož občan EU a jeho rodinný příslušník žádný jiný doklad ani povolení k pobytu na území ČR nepotřebuje. Ředitel školy proto není oprávněn ani žádný další doklad požadovat (pokud však tento cizinec povolení k pobytu má, může oprávnění k pobytu doložit tímto povolením). K přijetí do základní školy se doklad o oprávněnosti pobytu nevyžaduje.
      Přestože povinnost poskytnout občanům EU přístup ke vzdělávání za stejných podmínek, jako mají občané ČR, tedy zatím není výslovně upravena v zákoně, je již dnes běžně zajišťována. Kromě toho u nás platí celá řada mezinárodních smluv, které chrání cizince (nejen občany EU, ale všechny cizince bez rozdílu) před diskriminací nebo které zaručují rovné právo na vzdělání. Jako příklad lze uvést zejména Úmluvu o právech dítěte (čl. 28), Dodatkový protokol k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (čl. 2), Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech (čl. 13), Všeobecnou deklaraci lidských práv (čl. 26). Nelze opomenout ani Listinu základních práv a svobod, kde se v čl. 33 přiznává každému právo na vzdělání (právo na bezplatné vzdělání se však týká pouze občanů ČR). Platná právní úprava tedy až na nepatrné výjimky zmíněné výše nerozlišuje děti cizinců z hlediska jejich původu a právního postavení na území ČR, pokud se týká práva na vzdělání.
       
      V návrhu nového školského zákona, který v současné době projednává Parlament ČR a jehož předpokládaná účinnost je 1. 9. 2004, se již hovoří obecně o vzdělávání cizinců, všem je přiznáno právo na přístup ke vzdělávání za stejných podmínek jako mají občané ČR a jediný rozdíl mezi občany členských státu EU a jejich rodinnými příslušníky a občany třetích států bude v povinnosti prokázat oprávněnost svého pobytu na území ČR. Dále se navrhuje ponechat i v tomto novém zákoně podobná práva pro občany členských zemí EU, jako jsou dnes v § 37a školského zákona, tedy bezplatnou přípravu na začlenění do základního vzdělání a podle možností podporu výuky mateřského jazyka, což je konkrétní požadavek výše zmiňované směrnice.

      Pro vaši informaci uvádíme text ustanovení § 20 návrhu:

„Vzdělávání cizinců
§ 20
(1) Osoby, které nejsou státními občany České republiky a pobývají oprávněně na území České republiky, mají přístup k základnímu, střednímu a vyššímu odbornému vzdělávání za stejných podmínek jako státní občané České republiky, včetně vzdělávání při výkonu ústavní výchovy a ochranné výchovy.
(2) Osoby uvedené v odstavci 1 se stávají žáky a studenty příslušné školy za podmínek stanovených tímto zákonem, pokud řediteli školy prokáží nejpozději při zahájení vzdělávání oprávněnost svého pobytu na území České republiky.

1) Zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 140/2001 Sb., zákona č. 151/2002 Sb., zákona č. 217/2002 Sb. a zákona č. 222/2003 Sb.“
       
       
      V době mezi dnem vstupu ČR do EU a nabytím účinnosti nového školského zákona se budou přiměřeně uplatňovat současné právní předpisy. Vždy se však musí v první řadě brát zřetel na pravidlo volného pohybu osob, tzn. že občané členských zemí EU musí mít stejné podmínky jako občané ČR. Jak bylo již uvedeno výše, prokázání oprávnění k pobytu bude požadováno v souladu se  zákonem č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky v platném znění, tzn. konkrétně u občanů EU bude moci být dokládáno i pouze cestovním pasem nebo průkazem totožnosti, neboť občan EU od 1. května 2004 k pobytu na území ČR jiný doklad, vízum ani povolení potřebovat nebude. Stejné postavení jako občan EU má podle zákona o pobytu cizinců i občan Švýcarska, Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Při přijímání žáků k plnění povinné školní docházky se prokázání oprávnění k pobytu požadovat nebude prozatím vůbec a po nikom, nový školský zákon však již srovnává podmínky k přijetí cizinců k základnímu, střednímu i vyššímu odbornému vzdělávání.
      Studium na školách v ČR bude pro občany ostatních členských států EU i po vstupu ČR do EU bezplatné za stejných podmínek jako pro občany ČR, totéž se týká i občanů třetích států. Na základních, středních a speciálních školách zřizovaných obcemi, kraji a ústředními orgány státní správy tedy bude vzdělávání poskytováno bezplatně, na vyšších odborných školách, soukromých a církevních školách lze vzdělávání i nadále poskytovat za úplatu, avšak vždy za stejných podmínek jako u občanů ČR. Nic se tedy oproti dnešnímu stavu nezmění. Rovněž metodický pokyn č.j. 21836/2000-11 ke vzdělávání cizinců v základních školách, středních školách a vyšších odborných školách, včetně speciálních škol, v České republice je možné aplikovat nadále, je však nutné přihlédnout ke změnám zákona o pobytu cizinců a zákona o azylu, na který tento pokyn odkazuje, a dále k zákonu č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců, který výslovně v § 33 říká, že pro účely studia v základních, středních, vyšších odborných a vysokých školách má cizinec požívající dočasné ochrany stejné postavení jako občan České republiky. Týká se to tedy zejména čl. II tohoto pokynu, kde již nebude platit uvedená klasifikace cizinců.

Od 1. 5. 2004 tedy lze po cizincích pro účely prokázání oprávněnosti jejich pobytu na území České republiky požadovat následující doklady podle tabulky uvedené v následující tabulce.